Přišívala jsem hlavu plyšové hračce stehem, za který by se styděl i neschopný krejčovský učeň. Celou operaci sledovala nechápajícími pohledy čtyřnohá společnice a já vzpomínala na šité panenky svého dětství. Ne, že by hračky byly ošklivé, matka byla zručná švadlena a tam kde chyběl výraz dovedně doplnila korálek, knoflíček, textilii, ale přes veškeré její snažení jsem holčičí hračky zavrhla a raději listovala v literárních pokladech vlastní knihovničky. Nejoblíbenějšími byly Krása nesmírná, Poznáš je když kvetou a Rybaříci na Modré zátoce. Postupně se počet svazků zvyšoval, ale i v pozdějších letech jsem čas od času vytáhla první knihu pohádek. Bylo to bezstarostné, šťastné období.
Prázdniny jsem trávila u prarodičů. Směla jsem jezdit na hřbetu valacha, kam mě děda posadil při orání pole, ukrývala jsem se v poledne před začínajícím vedrem pod pravou bosenskou švestkou rostoucí na remízku, sbírala luční jahody „truskavce“ a pomáhala u zelináře za malou naturální odměnu. Babička přinášela k obědu polévku v bandasce a krajíce voňavého chleba. Když byla houbová, zkoumala jsem obsah každé plné lžíce a případné červíky cvrnkala prstíkem na zem, což babička nesnášela. Moji stížnost na přítomnost nechutných příměsí prověřila svérázným kuchařským trikem. Prudce zamíchala sběračkou, vytvořila na hladině vír, strčila mi nádobu pod nos se slovy „Nic tam není a koukej to sníst!“
Často byly buchty, ovocné koláče a na zapití domácí malinová nebo jahodová šťáva. Během léta jsem mohla sledovat zvířata a ptáky, kterými byla v té době okolní příroda hojně obdařená. V lesích, které místní nazývali Hády, bylo neuvěřitelně nádherně.
Pravidelně v neděli mě maminka navlékla do toho nejlepšího, co nabízel můj skromný šatník a celá rodina jsme odjížděli šalinou k tatínkovým rodičům. Procházeli jsme známá místa, kde se bylo možné v té době napít z lesní studánky, stačilo jen odhrnou spadané listí, vzít plecháček visící na větvi u studánky a pít to nejkvalitnější, co tehdy příroda nabízela. Na louce, kterou děda zvolil k odpočinku tehdy kvetly koniklece a tráva byla tak dlouhá, že jsem jí celé odpoledne splétala copy. Následující neděli jsem se mohla přesvědčit, že si je laskavě ponechala a dovolila mi dodatečně upravit ty rozvrkočené.
Jednu neděli, nastrojená do bílého, jsem postávala před domem, kde rostly stromy s lískovými ořechy, a čekala na odjezd k babičce. Oříšky byly ve shlucích po šesti i více a byly lákadlem pro všechny děti z ulice. Právě jeden výrostek seděl ve větvích a rážel na zem jednu chlupatou kouli za druhou a když už nebylo nic v dosahu, slezl a pozval mě na hostinu. Bušili jsme do hroudiček s cílem vyrazit ještě ne zcela vyzrálé oříšky aniž bychom postřehli, že pochoutka se brání násilí vystřikováním bezbarvé tekutiny všemi směry.
Nedělní výlet začal jako obvykle, hodinovou túrou kopcovitým terénem lesa, posezením na mýtině, ale závěrečné zastavení v hájence na limonádu se nekonalo. V odpoledním slunci začaly oxidovat tekutiny z ořešáku a na mém obličeji, šatičkách, na plátěnkách se objevovaly šedivé, postupně černající tečky, později velké černé skvrny. Vypadala jsem příšerně. Maminka začala nadávat a dřela mě nasliněným kapesníkem téměř do bezvědomí. Bezúspěšně. Potom mě oslintala babička, se stejným nezdarem, děda se bavil a prohlásil, že pihovatá jsem hezčí a tatínek byl naštvaný ze všech nejvíc, protože přišel o pivo. Byla jsem ztřískaná za maření rodinné pohody a ještě dlouho po této epizodě se opakovalo nadávání do doby, než skvrny z oblečení zmizely.
