Po maturitě jsem nastoupila do služeb školství v jedné krásné malé vesničce, kde byl dětský domov a poměrně velká škola. Spojení sem bylo pouze autobusem, a to jen ráno ven a odpoledne zpět. Když jste spojení nestihli, šlapali jste 6 kilometrů po svých. Bylo nás tam spousta mladých lidí. Učitelé, vychovatelé, praktikanti... a všichni jsme bydleli v ubytovně v areálu zámku v krásném anglickém parku.
Moje spolubydlící se jmenovala Nina. Všichni jsme odněkud dojížděli a všichni jsme 6ti kilometrovou trasu absolvovali pěšky a ne jednou. Cesta vedla mezi poli, ovocnými sady, také lesem, a přes dvě vesnice. Za velkou vesnicí s velikým statkem, hezkou návsí a telefonní budkou bylo údolíčko, o kterém se říkalo, že je pro vraždičku jak dělané. Hluboké údolí, vlevo křoviska a stráň, vpravo bažiny, křoví, v zadu les. Shodli jsme se všichni, že bychom tam rozhodně večer nešli sami. Bála bych se tam i ve dne. Vyhnout se mu nedalo.
Dálkově jsem studovala a autobus nestíhala. Stavovala jsem se tedy cestou u rodičů a bratr mne na motorce do ubytovny vozil. Byli jsme sehraná dvojka. Až jednou! Motorka cestou vypovídala poslušnost. Bratr ji několikrát spravoval, čistil svíčky, ale ona po chvíli vždy zabublala, zacukala a trucovala. "Tak hele, odtud už to nemáš daleko, to dojdeš. Já se potáhnu domů bůh ví, jak dlouho." Řekl bratr, sundal z nosiče moji obrovskou kabelu a s rozběhem se snažil stroj nastartovat. Odjel. Zůstala jsem kus za vesnicí sama. Před sebou údolíčko pro vraždičku jak dělané. Chvíli jsem se nehýbala. Začínalo se šeřit. Otočila jsem se zpět k velké vesnici a přemýšlela, že tam požádám u hodných lidí o nocleh.
Vzápětí jsem to zavrhla. Snad někdo tudy pojede a vezme mě. Zoufale jsem se rozhlížela. Mezi poli bylo ještě jasno, ale v lese už byla tma. Hodila jsem si kabelu na rameno a v transu jsem se blížila k údolíčku. Na horním bodě jsem se zastavila a dívala dolů. Válela se tam mlha, z bažin se pářilo, v křoviskách a v lese byla tma a všude neskutečné ticho. Tak holka, to proběhneš, seš v běhu dobrá, přesvědčovala jsem sama sebe. Tak dělej, než bude úplně tma. Tak jo, vezmu to tryskem a budu zase nahoře. Zvládnu to. Musím.
Nadhodila jsem kabelu výš na rameno, zapřela o bok a vyrazila jsem, jak nejrychleji to šlo. Utíkala jsem po špičkách, snad aby mě nebylo slyšet. V hlavě mi hučelo, oči doširoka otevřené kmitaly na všechny strany tak, jak to umí jen ještěři, zatajený dech. Před vrcholem byl z obou stran jen černý les. Už budeš nahoře, vydrž, pak to bude dobré. Ještě kousek a budu za lesem. Konečně. V hlavě mi bušilo, lapala jsem po dechu, zvolnila jsem běh.
Vtom se přede mnou od krajnice odlepila postava. A je to tady! Blesklo mi hlavou. Vystřelil mi adrenalin. Sladko na jazyku, hrůza v duši. Strhla jsem kabelu z ramene, nesla ji před sebou a rozeběhla jsem se proti té postavě. Hlasem štvaného zvířete jsem ryčela: "Ty šmejde, co tady číháš...ááááá...," řvala jsem jak smyslů zbavená, kabelu vrhla proti té zrůdě a utíkala a utíkala. Konečně sady, ještě zatáčka a už jsem u zámecké zdi. V parku jsem se odrážela od stromů, nemohla popadnout dech. Dokodrcala jsem se do pokoje a padla na postel. Bledá, uštvaná, z vlasů mi kapal pot. Nina na mne civěla s pusou dokořán. Přepad...mě...chlap. V údol...líčku. Sípala jsem. Počkej a kde je Jarda, šel ti naproti, brácha mu prý volal. Za hodnou chvíli někdo zaklepal na dveře. Vstoupil pan vedoucí vychovatel Jarda. Hodil moji kabelu na zem a řekl tři slova. "Ty káčo pitomá" a odešel.
Následoval zánět průdušek a průdušnice. Vlekl se dlouho jako mé černé svědomí.
| Prožili jste nějaké životní faux pas? Co se vám v životě nepovedlo, případně, na jaký omyl či trapas nikdy nezapomenete? Pošlete na téma Můj trapas povídku, příběh nebo glosu. Nejzajímavější příspěvek opět oceníme. |
