"Ženo, dej mi peníze, je tady výstava drobného zvířectva, jestli tam bude na prodej kohout, tak ho koupím." Dala jsem tedy manželovi 500 Kč, protože i mně chybělo ranní kokrhání našeho kohouta Pepíka, který před rokem dokokrhal stářím.
Za chvíli byl manžel zpět bez kohouta. "Nemají tam na prodej drůbež?"
"Slepic tam mají hodně, ale jen jednoho kohouta a ten je zatím v tombole. Jestli ho nikdo nevyhraje, tak mi ho prý prodají, mám přijít odpoledne".
Po obědě manžel šel pro kohouta znovu. V 5 hodin se dopotácel domů s krabicí převázanou špagátem. "Mám ho!", volal, "dej ho do kurníku". "Kolik stál?" ptám se. "No, 120 korun stál." Tak to ti ještě zbylo, říkám si naivně, když jsem ho viděla, v jakém stavu došel. "No, nezůstalo mi nic".
"Za pětistovku by ten kohout měl být ze zlata", nadávala jsem, nesouc nového Pepíka do kurníku. "Ostatní slepice ho do rána stejně umlátí a bude po kohoutovi." Vyplašeného opeřence jsem vypustila mezi slepičí harém, a jak jsem předpokládala, jedna mrcha černá - vůdčí slepice - se chudáka Pepíka jala klovat, kam jen se nechal. No nenechal, lítal jako splašený, pak strčil hlavu do sena. Zavřela jsem kurník s obavou, že ráno kokrhání neuslyším. Před šestou hodinou ranní se ozvalo chraplavé kokrhání. Tak to přežil.
Když jsem otevřela kurník, šest slepic vyběhlo na dvorek, ale kohout nikde. Vejdu do kurníku pátrat po Pepíkovi a nevěřícně koukám na mucholapku, na které místo much bylo bílé Pepíkovo peří. A kohout majestátně seděl nad senem, kam slepice nevyletí. Chudák malý, každé pérko jinde, vystartoval a přeletěl mi jak netopýr nad hlavou. No jestli přeletí i plotek, tak pětistovka bude nenávratně pryč.
"Donesl jsem včera toho kohouta?", ptal se mě rozespale manžel. "Kohouta jo, ale peníze ne." To už tak chodí. No, neřeším to. Večer jdu zavírat slepice a kohout nikde. Prohledala jsem každé zákoutí, nahlédla pod každý keř, nikde ani pírko. Tak jsme bez kohouta, vracím se ke kurníku, kouknu do mraků a vidím Pepíka sedět na krmítku pro ptáky, které je tak metr a půl nad zemí. Dělám, že ho nevidím a utíkám domů pro foťák.
"Holky, rychle se pojďte kouknout na kohouta na krmítku", volám na vnučky. Vyběhly jsme, ale kohut už byl na zemi. Nepřemluvily jsme kohouta, aby šel spát ke slepicím, musely jsme ho tam zahnat. Nevím, kdo byl víc naběhaný, ale kohout to nebyl. Přežil první 2 dny a slepice ho snad přijmou a neuklovají ho. Říká se, že dva kohouti na jednom dvoře se nesnesou. Ten náš je sám a zatím ho nesnášejí slepice. Jedno je však jisté, máme na dvoře nejdražšího kohouta šitoko daleko.
| Z archivu - náš portál obsahuje cca 2500 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli. |
