Můj příběh začal již v roce 1968 a ve své podstatě trvá až dodnes. Zůstal však tajemstvím pro všechny, kteří mě znali, v mých současnících i v pamětnících vyvolával údiv, obdiv, ale i odsouzení.
Jako osmnáctiletá studentka jsem v roce 1968, v roce plném nadějí, teplého a krásného jara, a budoucího příslibu lepšího života, prožívala maturitu, úspěšné přijetí na vysokou školu i velkou lásku. První dvě životní události dopadly dobře, ta třetí nikoliv. V srpnu jsem již věděla, že moje láska nezůstane bez následků. Sladké okamžiky jsem však prožívala sama.Ten druhý, ten mnou milovaný, po návratu z vysokoškolské brigády a po vstupu sovětských vojsk na naše území, vše vzdal a bez jediného slůvka vysvětlení a rozloučení odjel.
Narození dítěte jsem si prosadila, obhájila, a když se o dva roky později objevil v mém životě hodný i když starší muž, neváhala jsem ani okamžik. Moji dceru vychoval dobře. Ten pravý biologický otec svou dceru viděl až po dlouhých dvaadvaceti letech. A nechtělo se mu odejít. Zvláště, když viděl svou věrnou kopii. Odejít však musel. Za oceánem na něho čekali ti, které miloval, a kteří milovali jeho. Pocit viny je však asi strašná věc.Ta ho bude pronásledovat celý zbytek života.
Slzy se derou do očí, ale vím, že i ta největší bolest nakonec přebolí.
