Po válce se vyrojily opět jako houby po dešti organizace pro mládež, které byly zakázané, a tak jsme měli na výběr: Sokol, Orel nebo Junák. Moje sportovní výkony nebyly nijak přesvědčivé, takže jsem vstoupil do Junáka. Řeknu vám, nebylo to vůbec jednoduché. Bylo třeba udělat nováčkovské zkoušky, myslím dokonce dvoje a teprve potom jste si mohli nad pravou kapsu skautské košile připevnít oválný odznak.
Pořídit si skautský kroj, to byla první velká touha každého adepta. Kroj se podobal docela vojenské uniformě a na košili byly dokonce výložky. A to nemluvím o různých odznacích, které se připínaly nad kapsičky. Jen co si vzpomínám, tak tam byl slibový odznak, co rok, to jeden lipový lístek. Na rukávech byly i nášivky, které informovaly o tom, odkud jste a co umíte. No byl to prostě tahák.
U nás byla klubovna uprostřed vesnice v dřevěné boudě, která za války sloužila organizaci CPO (Civilní protiletecká ochrana). Tam jsme se nejméně jednou týdně scházeli, učili se junácká pravidla, vymýšleli výlety, táboráky a hlásili se na bobříky. Ty jsem všechny zvládl, jenom při plnění bobříka mlčení jsem měl problém. Nemluvte čtyřiadvacet hodin, když chodíte do školy. A tak na plnění zbývala neděle nebo prázdniny. Zvolil jsem neděli, a když jsem ráno vstoupil do kuchyně, matka se točila kolem plotny a otec seděl za stolem a drobil si chleba do kávy. Usedl jsem ke svému hrnku a otec spustil: "Neumíš pozdravit?" Kývl jsem, že umím a šáhl si na krk. "Jó bolí tě v krku. Tak to dnes ani na krok. Doma budeš a matka tě napaří."
Za chvíli jsem už stál nad štokrletem s lavorem, ve kterém byla vřelá voda pořádně osolená a přes hlavu jsem měl vlňák po stařence, aby co nejméně páry uniklo mimo toto potítko. Po deseti minutách mně matka vlňák sundala a červený jako rak jsem upaloval pro tužku a papír, na který jsem napsal: "Činím bobříka mlčení. Už mně nekurýrujte." Rodiče pochopili a natruc se mně stále na něco ptali, takže jsem se přiučil i posunkové řeči.
Sotva jsme oslavili 24. dubna 1947 v oddíle svátek sv. Jíří, který je junáckým patronem, dozvěděl jsem se, že za vzorné plnění všech junáckých povinností a úroveň znalostí jsem byl vybrán na celosvětové setkání skautů ve francouzském Moissonu, zvaném jamboree. Radost obrovská. O to bylo horší zklamání, které nastalo pár dní před odjezdem, kdy jsem dostal spalničky a musel zůstat doma. Dodnes mně to mrzí.
Stejně tak mně mrzelo, když po roce 1948 přidružili Junáka k SČM a později jej zrušili úplně. Nadechl se sice v roce 1968, ovšem normalizační struktura KSČ jej opět poslala do vzpomínek.
A co dnes. Žije, možná živoří. Za našich časů jste pochodující Junáky potkali v neděli nebo o prázdninách i několikrát, dnes už zřejmě nejsou košer, doba se posunula a zásady, kterými Junák žil, se dnes i když nepřímo, pohrdá. Velká škoda pro děti, rodiče i společnost. Ale slova hymny, kterou jsme zpívali při významných příležitostech, snad přece jen budou alespoň částečně naplněna.
"Junáci vzhůru, volá den!
Luh květem kývá orosen,
sluníčko blankytem pílí,
před námi pouť vede k cíli.
Junáci vzhůru, volá den!
Junáci vzhůru, volá den!
Buď připraven! Buď připraven!
K obraně dobra a krásy,
dožiješ vlasti své spásy.
Buď připraven! Buď připraven!"
