Na svatební cestě jsme byli u moře. Postavila jsem se do vln nedaleko od břehu a kochala se pohledem na tu krásu. Mladá, optimistická, sebevědomá, natěšená na budoucnost. Byl to mžik. Písek pod nohama se někam propadl, vlna mne vzala sebou, protáhla po písčitém dnu a vyděšenou vyplivla na hladinu. Moře mne okradlo o zlatý řetízek s monogramem. Varovalo mě, určitě mě to moře varovalo...
Život se ubíral klikatými cestičkami, kde jsem potkávala štěstí, úspěch a lásku. Prožila jsem nádherných 15 let v manželství. Opečovávaná, v práci vážená, naprosto spokojená. Však všeho jen dočasu, jak řekl klasik.
Ovdověla jsem. Tragédie. Bez varování jako blesk z čistého nebe. Zůstali jsme sami. Já a moje děti. Nastal stereotypní život podbarvený stresem. Práce, děti, domácnost... práce, děti, úřady... práce, děti, úkoly... práce, děti, nemoci... Vlna za vlnou na mne valila starosti všedních i svátečních dnů. Plavala jsem v tom moři starostí a břeh byl v nedohlednu. Kocábka mé rodiny neměla lodivoda. Odliv nás zanesl daleko od jistoty, příliv sotva dosáhl břehu. Rvala jsem se s bouřemi, které nastaly. Sametová revoluce, nejistota živobytí, dvě zaměstnání, pracovní stáž v cizině, puberta dcery, konec školy, zkoušky, maturity, zase zkoušky, stavba domu...
Pak přišla chvíle relativního klidu. Na obzoru byl záliv. Vypadal klidně, vlídně, nadějně a zval mne do klidných vod. Nebyl to však záliv, byl to fjord. Studený, dravý, nebezpečný. Vypádlovala jsem zase na širé moře. Chránila jsem svou rodinu, svůj šperk. Za nic na světě bych ho nedala semlít v hloubce toho moře! Za nic na světě!
Byla jsem lodivodem, kapitánem, prvním důstojníkem, navigátorem, kormidelníkem, lodníkem, vším. Vedla jsem kocábku své rodiny jak zkušený námořník. Moře starostí mne zocelilo. Nepřišlo si na mne, zdolala jsem ho. Vedla mne světýlka mých dvou majáčků.
Uběhla léta. Moře ztrácelo dravost, majáčky mého života konečně svítily na vlastní cestu. Moje ostražitost polevila a jednou jsem se jen tak mimoděk podívala z blízka do zrcadla. Co to vidím za obraz? Přiblížila jsem obličej k zrcadlu. Dívala se na mne příšera. Paryba. Netečná, šupinatá, šedivá, oči vyplajchované solí. Taková latimérie. Podivná, protřelá stoletím. Uvyklá plavat v rozbouřeném moři i proti příboji.
Bylo jaro, slunce se dralo do pokoje a jeho odraz vymazal obraz v mém zrcadle. Nač ztrácet čas? Hodila jsem přes rameno brusle, za kostelem je obula a rozjela se asfaltovou cestičkou v mladé trávě k lužnímu lesu, kde tak krásně zpívají ptáci.
| Přihlásila jste se do projektu i60 Senior Fashion? Zúčastněte se soutěže o titul Lady Sympatie. Malujete obrazy, fotíte? Vyšíváte či pletete? Vaříte? Vyfoťte vaše vybraná díla a krátce je popište. Tančíte, hrajete divadlo nebo se potápíte? Napište o vašem koníčku příběh. Zpíváte, hrajete na klavír či housle? Nahrajte se, nebo natočte na video a pošlete nám ukázku. Prezentujte jakoukoli svou dovednost, zručnost nebo zálibu. Všechny dovednosti posoudí porota a společně se čtenáři vyberou ženu, která získá titul Miss Sympatie a s ním také wellness pobyt. Více informcí najdete zde. |
