K tomuto povídání mne vlastně přiměla Jitka Caklová. Četla jsem její článek o tom, jak je důležité začínat se změnami u sebe a navodila mi různé vzpomínky.
Nebudu se opakovat po Jitce, napsala vše, co bych mohla napsat i já. Nic se ve světě, v naší republice, ani v rodinách nezmění tím, že se bude říkat - mělo by se. Každý se musí zamyslet nad tím, co může změnit sám. Především bych zdůraznila,že nelze změnit vše, ale co může udělat každý, tak to je změna myšlení. Z pesimismu do pozitivního. Nemít poloprázdný pohár, ale poloplný. Černým pohledem na věc nic nezměníme, pouze otrávíme své okolí. Vrátím se ale ke svému vzpomínání.
Pracovala jsem ve svém životě i v Domově - penzionu pro důchodce. Každý měl svou garsonku se svým nábytkem. Prožili jsme společně různé veselé i neveselé situace a zážitky. Některé se mi vryly do paměti hlouběji, než ostatní.
Vzpomínám na jednu paní, dostala těžkou mrtvici, lékaři jí nedávali velkou naději na uzdravení. Její děti se hned druhý den její hospitalizace vrhli na vystěhovávaní jejího pokoje a velice se pohádaly při dělení nábytku. Co na tom, že paní později skutečně zemřela a že prý kdysi nebyla vzornou matkou. Můj pohled na ně se už nezmění.
Ale taky vzpomínám, jak se nám několikrát stalo, že ráno přiběhl zoufalý otec rodiny, že mu manželku v noci odvezli do nemocnice a on neví, co s babičkou. Rodina neodhadla náročnost péče o těžce nemocného ležícího člověka a pod vlivem názoru - co by tomu řekli lidi, když nám maminka dříve tak pomáhala - se snacha vyčerpala a zhroutila při péči o nemohoucí a ležící babičku.
Vzpomínám na ty, jejichž dětem se občas muselo zavolat, že se babičce či dědečkovi stýská. Ale také na vděčnost příbuzných, kteří za svými rodiči chodili poctivě a děkovali nám za naši péči o ně.
Vzpomínám na matku, která měla postiženou dceru. Matka dostala mrtvici, rozsah neslučitelný se životem. Paní ležela v kómatu několik dní, společně s ošetřujícím lékařem jsme nakonec usoudili, že se zřejmě bránila zemřít. Několi dní před onemocněním ji neustále trápila starost, co s dcerou bude, až ona jednou odejde.
A vzpomínám, jak některým byla voda moc mokrá a sůl slaná. A na ty, kteří ráno vítali s úsměvem sluníčko a nebo se radovali se, že prší a nebude sucho. Nestěžovali si, že je bolí kolena, ramena, špatně se jim dýchá. Brali to tak, že jsou staří a to přece k tomu patří. Někteří z důchodu přispívali dětem, někteří brblali, že nemají na pivo. Některým důchod stačil, těm, kdo ho měli malý, vždy přispíval stát do určitého minima.
V průběhu let jsem pochopila, že nelze pomoci všem. Nikdy nepomůžete těm, kdo vaši pomoc odmítají, ani těm, kdo se za svou nemohoucnost jen schovávají a odvolávají se na ni. Nikdy nepomůžete těm, kdo se sami aspoň trochu nesnaží - nedávno jsem viděla pohádku Micimutr, tam to bylo velice hezky podané.
Každý jsme nějaký. Mně už není o moc míň let než bylo kdysi těm, na které teď vzpomínám. Ale nikdo, ani přibývající roky, mi nevezme to, co mne život naučil. Smát se, i když mne něco bolí, radovat se, těšit se na příští den.
Zkuste to taky, lidičky!
