Žiju sama s desetiletou kočkou Míšou, ale není mi smutno. Mám rodinu a kamarádky, občas se navštěvujeme, voláme si. Na nějaké smutnění není ani čas. Jen večery - to jsem opravdu sama. Ale mám i60, chodím si sem pro pohodu, pro zajímavosti a často i pro poučení. I tady mám přátele, kamarádky, s některými se znám osobně a je mi s nimi mocc dobře. Tak se vlastně na každý večer těším.
A včera byl "den seniorů", byla jsem zvědavá na výsledky dvou soutěží a také, co je nového na chatu. Jenže CHAT - tolik špíny, zloby i nenávisti, co se to s námi stalo. Kam se podělo moudré stáří, kde jsou ty milované a milující babičky a dědečkové?
Padla na mě tíseň a smutek a najednou, ač doma, začala jsem se bát, vlastně ani nevím čeho. Ta zloba ke mně z obrazovky nemůže, ale klid to z duše spolehlivě vyhnalo. Jakoby nestačilo, že to naše unavené zdravíčko se občas hroutí, že oči a sluch už také není co bývalo a najednou ani pohoda.
Už sem večer nebudu chodit, začínám se tu bát. Uvidím ráno, v nejhorším případě - už nikdy.
