Jsme na letišti v Istanbulu. Ruzyně je proti němu jako kapka v moři. Jdeme za davem. Stále se nám daří vidět aspoň někoho z naší výpravy. Halou se klikatí dlouhé řady lidí, kteří čekají na nezbytné razítko. Přichází k nám zřízenec a ukazuje právě otevřené další okénko. Než se k němu dostaneme, před námi dalších sto lidí. Nekonečné řady. Dostáváme razítko a pokračujeme dál.
Musíme si vyzvednout zavazadla. Ale kde? Nepoznávám už žádného Čecha. Kam jít? Vidíme pásy s ležícími kufry a míříme k nim. Marné hledání. Jeden, druhý, třetí pás, naše zavazadla nikde. Ale přichází i další manželé, kteří mají stejný problém. Hala se pomalu vyprázdňuje. Odcházím k prvnímu člověku v uniformě a německy se ptám, kde najdeme kufry z Prahy. Ukazuje na druhý konec haly, přidává 6 prstů. Hurá! Nacházíme pás č.6 a tam i naše kufry. Jsme rádi. Jdeme dál.
Hledáme někoho s logem naší cestovky. Daří se. Mladý Turek a vysoká blondýnka v červené bundě. Hlásíme svá jména. Posílá nás ven k autobusu č.1. Skvělé. Teď už bude vše bez problémů a starostí. Chyba lávky. Další starosti. Vycházíme ven. Přijíždí autobus s č.1. Ale jen projíždí a nezastavuje. Za chvíli druhý a třetí. Všechna mají řádná označení, ale žádný nezastavuje.
Díky mé výšce a výšce blondýnky ji za několik okamžiků vidím. Míříme k ní, ukládáme kufry a nastupujeme do mezitím přistaveného autobusu. Nejsme poslední. Delegátka odchází. Vrací se zpět asi s dalšími pěti lidmi. Se slovy “ztratily se nám kufry, sepisovali jsme protokol“ nastupují a můžeme vyjet. Kolem nás projíždí spousta dopravních prostředků. Kdo má větší odvahu nebo sílu, má přednost. Blinkry? Proč? Ty se zde skoro nepoužívají. Důležitý je klakson. A každý má jinou sílu a jiný zvuk. Nehorázný rámus.
Jedeme k hotelům. Asi 50 lidí je ubytováno v 7 hotelích. Cestou se dozvídám, že budeme bydlet jinde, než bylo původně plánováno. Hotel má "přebukováno", říká nám delegátka. Ubytujeme vás jinde. Ale to je už třetí změna, namítám. Dva dny před odletem mi volala paní z CK, že v původním hotelu mají "přebukováno". To víte, to se stává, dostávám odpověď, se kterou se musím spokojit. Nic si z toho nedělejte, říká mi pán na vedlejším sedadle. My už máme pátou změnu. Nechápu tuto organizaci, ale smiřuji se se vším. Nic jiného mi nezbývá.
Cesta autobusem je dlouhá. Trvá skoro hodinu. Z okna pozorujeme nesčetné množství lidí, aut, budov. Na břehu moře obrovské množství dětí. Mají dnes volno a slaví svátek dětí na zeleném prostranství na břehu Marmanského moře. Průlezky, skluzavky, soutěže, nezbytné vlaječky, praporky, pouliční prodavači vody, čaje a preclíků. To vše k tomuto svátku patří. Děti jsou tady na prvním místě. Mohou si dělat, co chtějí, co je napadne a údajně je jim vše povoleno.
Přijíždíme k našemu hotelu. Vystupujeme čtyři. Mladý pár před námi umí dokonale anglicky. Máme radost. V recepci odevzdáváme patřičný papír i pasy a dostáváme průkazku hotelu. Můžeme si vybrat, zda chceme společnou či oddělenou postel. Dostáváme klíč a míříme k výtahu. Zde se nás okamžitě ujímá zřízenec a pomáhá nám s kufry na kolečkách. Nechápu, ale budiž. Vyjíždíme do 3 patra. Vlastně do čtvrtého, ale první není označeno číslem. Je zde jídelna, bar a místnost pro společenské hry a vodní dýmku. Pokoj máme přímo naproti výtahu. Vcházíme dovnitř a jsme mile překvapeni. Čistý, útulný malý pokojíček se zapnutou televizí. Turecké programy a sportovní kanál. Slušné sociální zařízení se sprchovým koutem. Jsme spokojeni.
Umýváme se, převlékáme a chvíli odpočíváme. Po krátké schůzce s delegátkou se přihlašujeme na zítřejší zájezd a vydáváme se na průzkum velkoměsta. Vpravo, vlevo, vpravo, vlevo… a dojdete ke známému Bazaru. Poradila nám to delegátka. Tak jdeme…
