Kdo si hraje, nezlobí. Toto je hezké tvrzení, ale ono to někdy bývá zcela naopak, jak jsem měla možnost několikrát se přesvědčit. Vím co píši, můj pejsek Bertík je toho pravým důkazem.
Ve snaze, aby se ten můj malý šikula doma nenudil, pořídila jsem mu spoustu hraček. Začalo to již v jeho štěněcím věku. Dostával různé balónky, gumová i látková zvířátka, přetahovací uzle atd. K jeho velké radosti vše pečlivě prozkoumal, vyzkoušel odolnost hračky proti jeho zubům a posléze téměř vždy začal " operovat". To jsme tu všude měli poházené spousty kousků vaty, molitanu a v nejhorším případě tisíce malinkých kuliček... Já toho psa přetrhnu! Nutno ale dodat, že se spokojil i s mojí bačkorou, odloženou čepicí, kartáčem na boty, či pouzdrem na mobil. Vždy, když něco takového nového objevil, zalezl do nejméně přístupného místa a průzkum začal. Musím se přiznat, že jsem tyto jeho úlety měla ráda, moje blbost, že nebyly věci na svém místě.
Když bylo Bertíkovi asi osm měšíců, koupila jsem mu na pouti hadrového hada - HADÍČKA. Netušila jsem, co moje koupě způsobí - láska na první pohled. Neustále jej nosil, olizoval, spal s ním a po návratu z procházky letěl do své hračkárny pro milovaného kamaráda, pro HADÍČKA. A samozřejmě jej operoval a operoval a já zašívala a zašívala a zašívala. Jeho milovaná hračka už neměla podobu hada, byla to jen taková hadrová sešívanina, kterou čím dál více miloval. Stalo se, že když byl ospalý, vzal si toho ubožáka do tlamy a usnul na dlouhou dobu, aniž by jej třebas na malou chvilku z tlamičky vyndal.
Nastala doba rozhodnutí, musím koupit nového, nejlépe stejného. V té době ale žádné poutě nebyly, musela jsem své rozhodnutí odložit. Konečně v červnu pouť v Osečné, nový hadíček byl na světě. Dlouho ale trvalo, nežli si jej Bertík oblíbil, patřičně oslintal a odoperoval. Ale, zvítězila jsem, byl jeho. Starý byl nenápadně odložen, ale musím se přiznat, že mi hodně dlouho trvalo, nežli jsem se s ním i já rozloučila.
Aby nebylo jen při HADÍČKOVI, časem přibyl KOČÍNEK, HROŠÍNEK, PRASÍNEK a další a další. Takže, kdykoliv si ve volné chvilce lehnu na gauč za účelem četby, či sledování TV programů, začne nekonečný přinášecí proces. Bertík mi néúnavně přináší, cokoliv popadne a dožaduje se mé spolupráce. To je přetahování, házení, schovávání a pod. Když si dovolím nereagovat, sedne si s hračkou u gauče, nadhazuje ji a nebo jen čučí a čučí. Hypnotizuje mne svým pohledem, dokud nevydržím a věnuji se mu. To je schopen dělat do nekonečna a když přeci jen odolám a nereaguji, vyskočí ke mně na gauč a toho svého oslintaného miláčka mi položí mnohdy i na hlavu.
Já toho psa prodám! A tak tvrzení, KDO SI HRAJE NEZLOBÍ, u nás dávno a dávno neplatí.
