Velmi ráda cestuju, cestuju a fotografuju. A tak se na každou dovolenou vláčím se dvěma fotoaparáty a náhradními objektivy. Klidně odchodím celou dovolenou v jedněch botkách, ale fotoaparáty musím mít dva. To pro jistotu.
Místo dovolené mám obyčejně vybrané už v prosinci, zaplacenou zálohu a začínám se těšit. Manžel se těší se mnou, možná trochu z pohodlnosti a nebo z toho, že se nám zatím vždy líbilo, nechává výběr na mně. Před pěti lety jsme byli na Ukrajině, dnes jsem tomu obzvlášť ráda. Jen mi jen neskonale líto toho, co se tam děje. Minulý rok jsme se vydali do Albánie. Pro nás, "rozmazlené" lidičky z Moravy, tak trochu exotika.
Velice jsem se těšila. Už několik let jsem snila o tom, že Albánii navštívíme. Věděla jsem, že jedeme do nejchudší evropské země, poznamenané tvrdou vládou bývalého komunistického režimu. Avšak skutečnost předčila všechny mé černé myšlenky. Je to země určitě velmi krásná, mají vysoké hory, moře (teploučké jak kafíčko), starobylá městečka a neskutečný nepořádek. Jsem přesvědčená, že chudý automaticky neznamená nepořádný. Pláže, ulice, okolí výstavných turistických hotelů i cílů zaneřáděné k neuvěření.
Večer se nedalo z hotelu vytáhnout paty, protože tam nemají venkovní osvětlení a člověk prostě neví do čeho šlápne, co mu přeběhne přes cestu. Na toulavé psy jsem zvyklá z jiných zemí, to mi tak nevadí, ale to, že po nich nikdo neuklidí ani na pláži - tak to mi vadí. V Albánii je vysoká nezaměstnanost. Rodina se posuzuje podle toho, kolik aut jim stojí před domem, mnohdy rozpadajícím se. Nejlépe 2 - 3 auta, ale z toho by jeden určitě měl být mercedes. Měla jsem pocit, že mužská část národa sedí u kafíčka (celý den) a klábosí a ženské s dětmi vybírají popelnice a žebrají. Nikdy nezapomenu na oči asi třináctileté dívenky, když jsem ji do natažené ruky dala svačinový balíček, který nám dali v hotelu na výlet. Pak je obdarovali takto i další turisté z naší skupiny. Matka nebo babička, to nešlo poznat, přišla k nám a poklonila se mi. Ještě teď mě z toho mrazí. Ale jak je známo, litovat máme toho, co jsme neudělali a ne naopak. Tak ani já nelituji cesty do Albánie. Berme věci pozitivně.
A tak jak praví knižní průvodce: lupiči na dálnicích zmizeli, silniční komunikace byly opraveny a lidé jsou zde milí. Čekala jsem, že uvidím kus krásné i když chudé země, divokou přírodu, život lidí v horských vesničkách, ale to jsem si bohužel vybrala špatnou cestovku. A ta měla neschopné delegáty. Ale to už je jiný příběh.
