V sobotu, začátkem července, zazvoní mobil. Je to náš Jarda.
„Mami, jste v Mačicích?“
„Jasně.“
„A budete doma?“
„Kdy?“
„Asi za dvě hodiny.“
„Proč se ptáš? Chtěli jsme jet na kolo.“
„Já bych se stavil, jedu ze sklípku na Moravě, Kačka je v Třeboni.“
„Tak jo, budeme rádi, počkáme na Tebe.“
„Ale já nejsem sám…“
„To nevadí, klidně přijeďte dva, místa je tu dost, pokud Tvůj kamarád není náročný.“
„Ale to není kamarád, je to stopařka z Moravy.“
Trochu jsem se zarazila. Kačka je u rodičů v Třeboni a Jarda hned jede na Moravu, balí tam holky a ještě ji sem chce přivézt. Třeba nějaká kamarádka ze studií v Brně… běží mi hlavou.
„Mami, jsi tam?“
„Jasně, a jak dlouho se zdržíte?“ vrací se mi rovnováha.
„Já do zítřka a Aurelie by u vás chtěla zůstat.“
Mlčím, co na to říct, ještě má takové divné jméno.
„Tak co, můžeme přijet?“
„Ty to děvče znáš?“
„Jo, od včerejška, dneska mi vlezla do auta, nikoho nemá, oni ji doma nechtějí…“
Že by chtěl syn zahrát na mé sociální cítění? Tři roky u nás v Praze se mnou a mými dětmi žila Blančina spolužačka, její nejlepší kamarádka, které na začátku druhého ročníku střední školy zemřela maminka, alkoholička, na selhání jater. A Eva se začala toulat po sqotech. Ale to je jiný příběh.
„Jak je stará?“
„Nevím, asi 3 měsíce.“
Ulevilo se mi, to už jsem tušila, že stopařka asi není dívka.
„Co je to za zvíře?“
Jarda se zasmál.
„Nech se překvapit. Tak já jedu!“
Netrpělivě jsme očekávali jejich příjezd. Už mi přivlekl domů ledacos. Naposledy mluvil o tom, že by se na zahradu hodila ovečka nebo alespoň kozička.
Konečně jsme se dočkali. K mé úlevě, byla Aurelie (Jarda jí dal jméno podle odrůdy vína, kterou v tom sklípku pili) pouze malé mourovaté koťátko. Sice už jsme měli u domu koček pět, byly starého souseda, který se o ně už nezvládal starat, ale pět nebo šest, to už je jedno.
Pak nám Jarda vylíčil, jak k ní přišel. Okolo sklípku se stále potulovala tři koťata. Když balili a nakládali věci, asi nechali otevřená dvířka od auta. Po 150km zastavil u pumpy a když natankoval, kouká a pod nohama se mu motá jedno z těch koťat. Co teď? Hned zavolal do sklípku, že jim omylem odvezl kotě a jestli ho chtějí vrátit. Odpověď byla rychlá.
„Klidně si ho nechte, pane.“
A tak se dostala Aurelie k nám. Jakoby tušila, že jsme její zachránci, je strašně mazlivá, chodí s námi i na delší procházky, jak pejsek. Jednou se zatoulala na čtyři dny, už jsem jí oplakala, ale pak mi ji přivedli z druhého konce vsi, protože kudy jsem chodila, tudy jsem se ptala, zda ji někdo neviděl. Tak velkou radost už jsem dlouho neměla. Je to náš kamarád a obzvlášť pokud tu jeden z nás zůstane sám, je její společnost velmi příjemná.
2009
PS: Bohužel v únoru 2011 Aurelie odešla a už se nevrátila. Vyvěsila jsem všude plakáty s její fotografií, ale nikdo ji tentokrát nepřivedl. Třeba se rozhodla chytit si dalšího stopa…
