Kouzlo časů minulých: přivýdělek

Slovo výdělek asi mnohým mnoho neříká, i když... Ano,vydělávat, přivýdělek, tak jo. Šel jsem často na výdělek, poprvé už myslím v devíti letech.

Pan Včelný, soused za lesem měl pár hektarů pole, manželku Rusku, děvečku Mařenu, páru koní, v chlévě dvě Stračeny, u kůlu v zahradě uvázanou kozu, králíky v králíkárně, slepice v kurníku, tři kočky a psa Punťu. Rusku si přivezl po válce, která se mu protáhla, protože byl legionářem. Báryšňi, když jsem ji poprve uviděl, klepala na dveře padesátka a byla roztomilá. Žvatlala ruskočeštinou a jednou, když jsem k nim ráno přišel šišlala ostošest, v puse měla temno a špitla: "Já mám iščo zúby v grnku." Moc jsem to nechápal a dospěl k přesvědčení, že zuby mlíčňáky se vyskytují mnohokrát za život. Byl jsem jí k ruce mnohdy i v kuchyni a tak mně svěřila ztloukání másla a když lila smetanu do díže, vždycky mně nechala na dně kameňáka pár lžic smetany. Byl jsem pak bílý od ucha k uchu a napravil to až Punťa k své velké radosti svým růžovoučkým jazykem. Hodná na mne byla až moc. Nemohla mít děti, což mně bylo tenkrát divné. Moje matka měla hned čtyři a v dědině bylo v jedné rodině dětí jak apoštolů.

Pan Včelný byl málomluvný, rozšafný sedlák, uměl to v poli i s dobytkem, rád si dobře pojedl a myslím že ani nikam nechodil. Občas na trh, ovšem do hospody bylo daleko a když už, tak v neděli po obědě na kuželky. Na poli pěstoval ječmen, pšenici a oves, truchu krmné řepy a mezi jejími řádky kvačku (tuřín). Specialitou byl jílek, na který měl smlouvu se semenářkou firmou a z toho je jasné, že se sklízelo semínko. A kdo sklízel? Hospodář, děvečka a JÁ. Kosa svištěla v pravidelném rytmu, Mařena srpem připravila malé hromádky a JÁ je bral, ohnul část se semínky dolů, aby na ně tolik nepršelo, svázal je povříslem a postavil. Vypadaly jako panenky. Když slunce popolezlo hodně nad obzor, skočila Mařena na statek a přinesla krajáč mléka, pecen chleba a tvaroh, rozmíchaný s cibulí a někdy i sušenými švestkami a byla svačina. Bříško si libovalo a těšilo se na oběd.

Po týdnu bylo pole sklizené, panenky usušené a odvezené do stodoly, kde čekaly na vymlácení. A pak dozrálo obilí a zase skoro stejná práce, pak jsme mlátili a já byl byl dole a Mařena dávala do mašiny, při čemž jsem si všimnul, že nemá pod sukní kalhotky a vzpoměl sem si na to, jak jsme si před dvěma lety u sousedů hráli na doktory. A půl prázdnin bylo včudu, slunce hřálo o sto šest a navíc v kapse pár korun, které mně hospodář vyplatil.

Od té doby jsem byl na výdělku mockrát. Kousek od nás byl Pokusný statek a tam mně také chtěli. Cestáři asfaltovali cestu, v jejíž bezprostřední blízkosti jsme bydleli a najali mne k pumpě, která byla na nádrži s asfaltem, pod kterou se topilo dřevem. Horko bylo dvojnásobné, ale vydržel jsem myslím čtrnáct dní, spálený od horkého asfaltu, protože jsem nenosil košili, která by se zničila.

Do patnácti jsem se naučil pořízem seřezávat kůru ze smrkových polen pro papírny, měřit jakousi "šuplérou" smrky v lese, lozit po stromech na jmelí, sbírat kamilky (heřmánek) doma na záhonech a léčivé rostliny na mezích mezi poli, skoro všechny zahradnické práce a cpat stružoky po žních čerstvou slamou, která krásně voněla v ložnici aspoň čtrnáct dní.

Nikdo se neptal, kolik je mně let, zákony byly v tomto směru hluché a já byl frajer. Když jsem poprve vstoupil do hospody ne jako čumil, ale jako host, cinkal jsem korunkami v kapse, aby hospodskému bylo jasné, že se na mně musí dívat jinýma očima, než když mně vyhazoval při muzice ze sálu. No jiná doba, jiný mrav.