Posledních šest let před odchodem do důchodu jsem dělala mistrovou u učňů obor Zpracovatel přírodních pletiv. Dříve košíkář. Je to obor, ve kterém jsem vyučena. Učila jsem ještě se třemi mými známými kamarádkami učně plést košíčky, misky, podnosy a jiné výrobky. Řadu jich mám v přátelích na Facebooku a přidali si mě i do své uzavřené skupiny.
Včera jsem brouzdala po netu a zašla jsem se podívat i na Facebook, cože je nového. Měla jsem tam zprávu od bývalé učnice, dnes už mámy od dětí. Pošlete mi, prosím, číslo Vašeho mobilu. Nevím proč, snad zlá předtucha, ale hlavou mi bleskla myšlenka, že to jistě nebude dobrá zpráva. Zapla jsem chat a tam mi bylo sděleno, že jedna z mých bývalých učnic spáchala sebevraždu. Tak to mi vyrazilo dech a moje první otázka byla PROĆ? Nikdo z děvčat to nevěděl. Bylo to veselé děvče, dnes už mladá žena a dokonce si dělala vysokou školu. Naposledy jsme se všichni z toho ročníku viděli na srazu, na který jsme byly se svými kolegyněmi pozvány.
Tak jsem včera přemýšlela nad všemi těmi roky s nimi, i na to, jak jsem ty jejich mnohdy malicherné prohřešky brala s nadhledem s tím, že i já v učňovských letech nebyla lepší. Přišly mi na mysl i vzpomínky na synova školní léta, kdy nosil poznámky tohoto druhu: "pouští mravence po lavici a rozesmívá kamarády" nebo "šel do školy přes hřiště a do vyučování přišel značně unaven." Bála jsem se potkávat jeho učitelku s jejimi stížnostmi na jeho šaškování.Tak jsem jí dala radu. Vezměte ho za dveře a beze svědků mu jednu vrazte.
Doma se to neobešlo bez pokárání slovního i ručního. Kluk zdárně ukončil školu a dnes má i titul Mgr. Vždy jsem mu se smíchem říkala,že je magor a ono opravdu.
Tak takové myšlenky se mi včera honily hlavou. Usnula jsem pozdě se svým přítelem diazepamem. A to milé, veselé děvče si to své PROČ vzalo tam nahoru. I takový je život. V pondělí se s ní pojedu s děvčaty naposled rozloučit. Dnes mi přišly nabídnout do obchodu, že mají volné místo v autě, tak mě vezmou s sebou.
