Na Žítkovéj sa len něrobilo, A kedz aj, tak sa to všecko dalo scihnůc, kedz sa chcelo ňjegce ísc. Bývalo tam jeden čas kino, jako dzeciská sme hrávaly též dzivadlo. Bol tam pekný sál, ve škole, aj s pódiom a oponů. Ale hlavně tam bývaly muzigy a plesy.
Muziky obyčajně na Katerinu, Ščepána, Silvestra, na Veliků noc, Stavjaňje a kácaňje mája bývalo venku, no a potom po Novém roku bývaly plese. To si porjadali obyčajně myslivci, červený kríž, svaž žjen a myslím že ích mali každý aj dva. To sa před a po každéj muzice musela vydrhnůc dlážka. Na zemi boly desky, žjadné parkety. A tak si každá ženská doněsla pekně kýbel hadru a hlavně ryžový kartáč. Jednu hadru pod kolená, rozdzelilo sa to podla desék a už to odsýpalo.
Sál to ból veliký. Bola to predsa len tělocvična. Tam sa dokola vešlo stolóv. Ty sa též musely nanosic a aj stoličky. Kedz bol maškarní ples, to bývalo na fašjanky, tak sa ešče sál zdobil všelijakými fáborami z krepového papjéru. Tosme si krůcili sami. Ale dali sa už aj všelijaké ozdoby kůpic. Ludzí chodzilo na tyto muziky moc. Bývaly muzigy, že něstačilo stolóv a muselo sa stác. Já som něvyněchala myslímže žjadnů. Aj kedz mňa kolkorazí bolelo v krku, kartáčkom na zuby sa odrhly mandle, vykloktalo sa to slivoviců a pojmeho!
Jeden raz si na mňa políčil jeden starý mládzeněc a furt pre mňa chodzil tancovac. Lenže dycky som mu ušla speš, něž sa ke mně prez tolko ludzí dostal. Raz mi to něvyšlo a dala som mu košom. To sce mali čuc jako on sa do mňa puscil! Kedz sa mňa opýtal: “A, a už ci d dal ňjékdo zahrac ko,ko, kopaný marš?“ To už som vedzela kerá bíje. Tak som teda išla.
Ale ostatńje tance už si vartoval jeden muzigant a něž začali hrac, tak si šól pre mňa vón. A ten taněčník, čo mňa chcel vyvjézc ze sálu, išól račej do bufefu na štamprlu. Aspoň som od něho mala pokoj. Chodzili sme spolu stejnů cestů do koscela, ale nikdy to něspomenůl. Zato já som na to nikdy nezabola.
