...Pokračování I. části
Když ráno Lenka vyhlížela svou kamarádku před školou marně, pomyslela si, že ještě neměla dost sil, aby na vyučování dorazila. Nepřišla ani další den. Lenka marně zvonila u jejich domu. Neobjevila se ani po víkendu.
Lenka seděla zaražená v pokoji, který sdílela se svým o tři roky mladším bráchou. Ten právě přiletěl z fotbalového tréninku a začal na ni chrlit nejčerstvější novinky. „Ségra, co je?“ zeptal se, když se nedočkal očekávané reakce. „Hanka nechodí do školy a u nich mi nikdo neotvírá, mám o ni strach.“
Ve dveřích zarachotil klíč, to se od klienta vracela mamka. „Ahoj, tak co, už byla Hanka ve škole?“ „Ne, nebyla a u nich mi zase nikdo neotevřel.“ „Tak já se ani nebudu svlékat, uděláme si procházku a zkusíme to teď večer.“
V bytě v pátém patře jedno okno svítilo. Lenka se opět opřela o zvonek. Ozval se bzučák, dveře se otevřely. Lenka pocítila velkou úlevu. Zina se na ni usmála. „Vidíš, vše bude v pořádku“
Jenže nebylo. Otevřel jim Hančin otec a řekl, že ji od pohřbu neviděl. Asi je u sestry. „Asi? Vy jste si to nezjistil?“ zeptala se Zina. „Co je vám do toho“ a dveře se zavřely. „Víš, kde Hanina sestra bydlí?“ „Vím, ale je to přes celou Prahu“ „Co se dá dělat, tak vyrazíme.“
Alena byla sdílnější. Hanka prý bydlí u nějakých kamarádů v Libni. Snad ve Vosmíkových. Proč nechodí do školy, nevěděla. Od pohřbu ji také neviděla, jen se o tom právě tam zmínila.
Proč mi o tom neřekla, vrtalo Lence hlavou. U jakých kamarádů, vždyť žádné nemá…
Škola jí skončila před hodinou. Ulicí Vosmíkových už prošla po páté. Stále doufá, že Hanku potká. Proti ní se hrne partička squatterů. Občas je s Hankou potkávaly v okolí školy. Když ji míjejí, všimne si, že jedna holka má na rameni krysu. Je tak podobná Madle. Je to Madla a ta holka je Hanka!! Chvíli zírá, pak se vzpamatuje. „Hančo, co tady děláš?“ Hanka se na ni podívá „Já teď bydlím tady.“ „Kde tady?“ „S partou“ „Ve squattu?“ „Je to tam fajn.“ „Budeš chodit do školy?“ „Ne, už to nepotřebuju.“ „Můžu se tam jít s Tebou podívat?“ Odpoví jí jeden z kluků „Jasan, můžeš s náma i bydlet!“ „Tak jdem.“
Barák, do kterého vcházejí, se pomalu rozpadá. Ale v bytě je docela útulno. Hanka ji bere do svého koutku. „Hani, nechceš přece jen chodit do školy?“ „Já se domů nevrátím, nechci tátu ani vidět, je hnusnej, zajímají ho jen ty jeho výzkumy, na maminku se úplně vykašlal…“ slzy už zase stékají po Hančiných tvářích. „Dej si práska, bude Ti veselejc…“ Hanka sahá po podávané cigaretě. Lence zatrne. Drogy! To ne! Její maminka byla závislá! V tom Hanku nenechá! Jenže, jak na to? Usilovně přemýšlí, co by kamarádce řekla. „Nemusíš se vracet domů, můžeš bydlet tady, jen začni chodit do školy, prosím“ „Nemám tu ani učebnice…“ už je Hanka trochu nahlodaná. „Já Ti pro ně dojedu a zítra ráno Tě vyzvednu.“
Lenka svůj slib splnila. Ráno vyrazila do školy s plným baťohem učebnic o půl hodiny dříve. Byla neodbytná. Hanka se nakonec zvedla a do školy se nechala dostrkat. Nebylo to tak ale každý den. Její nálady se prudce střídaly. Mezi squattery si našla přítele. Bohužel byl již závislý na tvrdých drogách a Hanku pomalu stahoval sebou.
Uplynuly dva týdny, Hanka chodila do školy velmi sporadicky. Lenka s ní zůstávala ve squattu stále déle a déle.
Zina seděla u stolu a čekala na svou dceru. O celém tom trápení věděla. Své dceři bezmezně důvěřovala, nebála se, že vykročí na špatnou cestu. Jenže co může očekávat od lidí, kteří tam žijí? Od kluka, který je sice inteligentní, ale bez drog se už neobejde? Jednou se s Lenkou na squatt vypravila, sama byla ve svém mládí velká rebelka. Většina těch skoro dětí byla jen nešťastná, nikam nepatřila, tohle společenství bylo jediným jejich útočištěm. Jen kdyby nebraly to svinstvo…
Vzpomínala, jak se jeden její spolužák ve třetím ročníku střední školy na vodě předávkoval drogami a alkoholem. Viděla ho umírat…
Jenže není v jejích silách je všechny zachránit. Snad alespoň tu Hanku. Ví, že Lenka ji nebude chtít opustit, ale tudy cesta k záchraně kamarádky nevede. Nemůže ji denně vodit do školy, hlídat ji, aby nesáhla po tvrdých drogách. Musí taky žít svůj život, vždyť tohle jsou nejhezčí roky. Konečně! Lenka už je doma. „Leni, pojď sem za mnou“ „Ahoj, mami“ „Tak jak, byla dnes Hanka ve škole?“ „Jo, dneska jo, ale Danovi bylo moc zle, tak jsme jí tam nechtěla nechat samotnou.“
Tak takhle to dál nejde, musíme si o všem vážně promluvit.
Pokračování...
