Za několika moři a oceány na druhé straně zeměkoule se nachází Austrálie. Žijí tu původní obyvatelé Aboriginiové, ale i ti, co připluli z celého světa. Ti původní žijí v poušti a buši, tak jako původně žili, ti, co přicestovali, žijí ve městech.
Tato pohádka je o chlapci Thabo, který žil v chaloupce pokryté travou, v jedné malé australské vesničce. Jeho kamarády byli klokani, koaly a ptakopyskové, zvířátka, která v Evropě neznáme. Ve vesničce měli všichni starosti, protože dlouho nepršelo, a malý Thabo přemýšlel, proč tomu tak je. Měl svého moudrého dědu, který ve velkých vedrech seděl pod palmou, hrál kostky, na hlavě slaměný kloubouk a předpovídal budoucnost. Tito lidé mají své snění a velmi věří v sebe a ve své sny. A tak Thabo šel za svým dědečkem Samoa a ptal se: "Dědečku, proč neprší a co se bude dít?" Dědeček byl posmutnělý a řekl: "Lidé zapomínají na staré zvyky, jsem sám nešťasten z velkého sucha, asi se někdo zlobí a proto neprší."
Večer když Thabo usínal, vzpomínal na rozmluvu s dědečkem, ale i na to, jak si hrál se svými kamarády klokany a jejich malými klokaňátky, vakoveverkami, koalkami, které celé dny vysedávají na stromech blahovičnících. Koalky se k sobě tulí a hodně spí. Vídával i krokodýly Jima a Jerryho, od kterých se vždy držel dál.
Ráno se probudil a zdál se mu sen, jak klokánci vyskákali z útulků svých maminek a už neměli kde kousat travičku, ani bylinky, ani lístečky stromů, všechno bylo vyschlé od slunce. Když se ke klokanům blíží nepřítel ve stepi či buši, vždy začnou dupat a tím si dávají znamení o nepříteli. A to se zdálo malému Thabovi.
Posnídal ovoce, vypil si kokosové mléko a pospíchal ke zvířátkům, potkal klokanici Mary a malého klokánka Beryho, který se tulil k mamince ve vaku, ale za nimi i další smutné klokany a klokanice a klokánky. Nešťastný si usedl u stromu a různými posunky rukou jim ukazoval nahoru do nebe, proč neprší? Klokaní stádo odkyvovalo hlavou. Malé koaly ještě spaly a začaly se probouzet, vakoveverušky už pobíhaly po větvích a pískaly. "Co budeme dělat?", ptal se Thabo.
Zvířátka různými zvuky dávala najevo, že je to špatné, že neprší. Největší strach měl Thabo, aby nebyl velký požár. To, co již jako malý jednou uviděl. Strávil celý den v lese se zvířátky, utrhnul si banány a vrátil se v podvečer domů. Maminka a tatínek se zlobili, kde byl tak dlouho, a jen dědeček se domníval, že byl se zvířátky, připomínalo mu to jeho dětství. Také za nimi chodil. Thabo vyprávěl rodičům, jak je nešťasten, že už nemůže ani spát vedrem, a dokola se vyptával, proč ten déšť nepřijde.
Když uléhal, najednou uslyšel, jak dědeček Samoa hraje na píšťalu zvanou didgeridoo. Je to dlouhá píšťala z větve stromu eukalyptus, kterou vykousali termiti. Dědeček jich měl několik, ale jednu nejkrásnější a dlouhou a malovanou měl i po svém dědovi a tu používal při oslavách, tancích a přivolávání pomoci. Thabo ani nedutal a naslouchal tónům píšťaly, ze které se ozývaly dlouze znějící bučivé a i rytmické tóny, přivolávající pomoc. Při tom Thabo usnul. Bylo to hezké usínání.
Dědeček hrál na didgeridoo dlouho do noci a vypouštěl zvuky a tóny volající až do nebe. Najednou se k ránu slévaly proudy vody na vyprahlou zem a začalo tolik pršet, že i ptakopysk začal pištět, vakoveverky pištěly ještě víc a všechna zvířátka, i když pršelo, začala tančit radostí. Dlouhý průvod zvířátek si to mířil k chaloupce malého Thaba. Zvuky zvířátek se probudil a byl tolik štasten, když viděl onen slejvák vody, který proudil ze širého nebe. Thabo zakřičel digiridíííííí, a to znamenalo, že je šťastný a opět veselý.
Dědeček už mu připravoval snídani a pravil : "Thabo, zapamatuj si, snění je důležité a musíš věřit, je to naše tradice a víra". Malý Thabo řekl: "Dědečku, moc ti děkuji, jsi zázračný".
Večer všichni Aboriginiové uspořádali slavnost s tancem v největší chýši, a dlouho do noci všichni hráli na píšťaly a děkovali, že zapršelo. Zvířátka byla také šťastná, že se opět naplní řeky a lístečky se zazelenají a budou mít svou potravu.
A zvuk píšťal utichnul a pohádky z druhého konce světa je konec.
Věnováno mým vnoučatům Jindříškovi a Karolínce a dětem všem.
