Minulou neděli se sluníčko činilo tak, že nezbylo než sundat kolo z háků a vyrazit na silnice. Při teplotě 10° nad nulou ve stínu, na sluníčku o poznání více to nebyl žádný problém.
Pro první cestu jsem si vybral Nýrskou přehradu, bratru tam a zpátky 38 kilometrů, což vzhledem k téměř čtyřem stovkám kilometrů našlapaných za čtyři zimní měsíce nebyla zase taková pecka. U té příležitosti jsem si vzpomněl na příhodu, která mě potkala před šesti lety, když jsem na kole začal zase jezdit. Tady je k dispozici.
Původně to měla být kratší rekreační projížďka. Žádné závody, žádné kopce, žádné focení, prostě jízda na sklonku slunečného dne po rovinaté silnici III. třídy do Nýrska a zpět. A první polovina cesty taky taková byla.
Navlékl jsem dres, pirátský šáteček na hlavu pod přilbu, do lahve vodu se šťávou, vynuloval počítadlo kilometrů a vyrazil. Měl jsem cukání vzít alespoň malý foťák Sony do brašničky kolem pasu, ale to by znamenalo občas zastavit… ne, dnes to bude prostě výlet tam a zpět, jak jezdí většina cyklistů.
Kolo jsem si koupil v zimě 2009 a hned, jak oschly silnice, šlápl jsem do pedálů. První kilometry byly kruté a dostavily se dokonce i pochybnosti, jestli zrovna kolo byla ta správná investice. Vždyť jsem na něm seděl naposledy… ani nevzpomínat. Před 45 lety! Kolem naší vesničky je to samý kopec a zabrat mi dával i ten krátký kolem kostela!
Snažil jsem se jezdit alespoň 2x týdně a po měsíci jsem s potěšením konstatoval zlepšení fyzičky – kopce se nezdály tak vysoké a v jejich závěru jsem kolo tlačil pěšky už jen sporadicky.
Takže, když jsem vyrazil na projížďku onen zmiňovaný podvečer k Nýrsku, upaloval jsem docela svižně – pětadvacetikilometrový průměr to jistil! Profičel jsem Pocinovicemi, rovinkou kolem Stříbrného mlýna, ostrou zatáčkou na most přes Úhlavu, do mírného kopečka k Bystřickému zámečku a šup, byl jsem na rovince k Nýrsku. Po únavě ani stopy, pojedu kousek za město, tam si odpočinu a hurá zpátky, padlo rozhodnutí. Za hospůdkou Zemanka už se přede mnou objevily první domky vesničky s půvabným jménem – Milence.
Projel jsem vesnicí, vyšlápl krátký kopeček a na jeho vrcholku zastavil.
Před chalupou kousek od silnice chlapík v poklidu stavěl kamenný sloupek budoucí branky, nad silnicí se táhla dlouhá budova úpravny vody z Nýrské přehrady a přede mnou krásný výhled na údolí a věžičku loučimského kostelíka v mlžném oparu. Počítadlo ukazovalo 18 kilometrů… natáhl jsem se do trávy v příkopu, chvíli sledoval bílé obláčky na modrém nebi, budu muset napsat něco o pocitu z jízdy na kole, napadlo mě, ještě jednou jsem se pokochal pohledem do krajiny a zvedl se. Nasadil jsem přilbu, obrátil kolo k vesnici a chystal se nasednout, když jsem zaslechl syčení. Slabé a nepřetržité. Had syčí jinak a taky, že jo, syčela propíchlá duše mého kola! Osten trnkové větvičky, povalující se u příkopu, je pěkně ostrý!
Vskutku nemilá záležitost, ale správný cyklista počítá i s touto eventualitou a vozí náhradí duši včetně pumpičky! S povzdechem jsem vymontoval zadní kolo, pomocí montpák vyndal píchlou duši a chystal se přifouknout duši náhradní. Malinko mě zarazil jiný ventilek, nic se neděje, sundal jsem z pumpičky nástavec, pár šťouchů, duše dostala svůj tvar, našel jsem v ráfku dírku na ventilek a zkusil jej nasadit. A v tu chvíli mě polilo horko. Ventilek náhradní duše byl širší, než otvor v ráfku! Jako náhradní jsem použil duši z jiného kola, že by měla jiný rozměr ventilku, mě ani nenapadlo!
Bylo jasné, že na téhle duši neodjedu, a začal jsem uvažovat, co dál.
Můžu dojít do Nýrska a pokusit se najít obchod s cyklopotřebami, v tu chvíli mi došlo, že v brašničce na foťák, který jsem takticky nechal doma, byly kromě občanky taky peníze! Mobilem jsem oznámil domů skutečnost, že mě čeká dlouhá štreka pěšky. Tak někomu zavolej, jestli by pro tebe nepřijel, dostal jsem radu… no jo, koho ale budu teď večer obtěžovat?
Než jsem dořešil tohle dilema, přestal chlapík zdít sloupek a pomalým krokem došel ke mně. Nějakej problém? zeptal se a já mu vylíčil situaci.
Možná by nějaká pomoc byla, pravil ten dobrý muž, kolo máme doma a třeba ta duše bude stejná… není, konstatoval jsem při pohledu na ventilek. To už byl venku i jeho patnáctiletý syn – nemáš lepicí soupravu? zeptal se otec, mladík přikývl a po čtvrt hodině jsem pumpoval opravenou pneumatiku.
Nemám sebou ani floka, abych se vám revanšoval, poděkoval jsem oběma, ale muž mávl rukou. Lidi si mají pomáhat, řekl a zmizel v chalupě.
A věžička našeho kostelíka, která se ještě před chvíli zdála být hodně daleko, byla vzdálená už zase jen osmnáct kilometrů!
