Zavolal mi z nemocnice starý pán, můj soused, abych k němu zajela. Tohoto souseda mám moc ráda, naučila jsem se od něho základy grafologie, získala různé znalosti z okolí Kašperských Hor a Sušice, odkud pocházel. Jeho paní již zemřela před deseti lety. Byl to báječný pár, ona bylinkářka a tak trochu vědma, on písmoznalec a filozof, výborně se doplňovali. Ještě musím dodat, že pekla výborné bramborové placky na plotně. Upekla, zavolala a přes plot mi podávala voňavou dobrotu. S mojí maminkou si náramně rozuměly, a když mamka zemřela, tak sousedka říkala, moc se mi po ní stýská, a za pár měsíců ji bohužel následovala.
Soused byl velmi činorodý, sledoval televizi, vypisoval články, dokonce ještě nedávno dělal rozbory písma pro Spirit, uvařil si stylem Eintopf. Jen chůze mu činila problémy, v mládí prodělal obrnu. Ach ty nohy! Jednoho dne ho neunesly, upadl a zlomil si obratel. Byl hospitalizován, nařízen klid na lůžku a přeložen na LDN. Dnes jsem k němu zajela, vstoupila do pokoje, kde spolu s ním leželi další tři pacienti. Působilo vše na mě strašně, čekárna na smrt, mě v první chvíli napadlo. Mluvil s námahou, tichounce a chraplavě, asi následky vyčerpání, přetopení a nevětrání. Sdělil mi, že dcera jej nechá převézt k sobě do západních Čech. Byla jsem šťastná a slíbila mu, že za ním přijedu, až pojedu opět na Šumavu. Hladila jsem mu ruce, teď již mohu dovolit svým slzám v klidu domova. Staří, slabí lidé potřebují maximální péči a lásku. Kéž by to tak vždy bylo!
Zlatý domov, v kterém se můžeme svobodně pohybovat, být svými pány a mít svoji důstojnost. Život je skutečně jen půjčen a je tak velmi křehký, že bychom z něho měli škrtnout všechny malichernosti, zlobu a jiné lidské nectnosti. Buďme dobrými lidmi. A moc si přeji, abych tohoto zlatého souseda zase viděla sedět s knihou v ruce, až za ním pojedu .
