Otvírám jednu z tvých bílých komod
a hledám čistou košilku, kterou jsi chtěla,
ta bleděmodrá s puntíky je až vespod,
ach, vidím v ní křivky tvého těla.
Dnes mám pro tebe ještě překvapení,
fotku našeho vnoučka Manuela,
své dva první zoubky na ní cení
a tolik jsi je jako první najít chtěla.
Ještě jednu mandarinku do kapsy vkládám,
mé kroky odměřují tu cestu známou,
každodenně tudy za tebou chvátám,
zima už končí, ledy se lámou.
U vchodu k nemocnici rozkvetla jíva,
na chodbu k oknu rád dnes pomůžu ti,
aby ses mohla na kus jara dívat
a do žil nalilo ti života chuti.
Tolik se těším, schody beru po dvou,
pak ledová sprcha, snad nejhorší chvíle,
doktor něco říká, nechápu řeč dlouhou,
stojím tam přikovaný a mlží se mi brýle...
