"Je to chůze na tom světě, noha nohu mine, sotva přejdeš jedny hory, jsou tu zase jiné."
Naše země je krásná od Šumavy k Tatrám, jak se říkalo. Jen cesty se změnily, za betonová monstra může doprava. Objet, narovnat a překlenout. Ještě se najdou zbytky starých cest. Zarostlé chodníčky lemované snosy kamení, pokroucenými stromy poskytujícími stín a mnohdy i občerstvení. Sem tam k životu udržovaná studánka. A hlavně křížky a kapličky na rozcestích dávných cest - stydlivě ustupují ty zanedbané a pyšně se vystavují udržované a obnovené s čerstvými květy a v novém kabátě. Rozoráním mezí se některé kapličky ocitly uprostřed polí a luk.
Je dobře, že s rozvojem cyklistiky se staré cesty obnovují a kopírují původní trasy z doby, kdy se chodilo pěšky. Při svých toulkách se vždy zastavím na místech, kde i naši předkové odpočívali, kde se zastavovali po práci na svých polích a děkovali za dary, které jim příroda poskytuje. Kolik stesků, povzdechů, ale i radostných sdělení kapličky vyslechly. Proto jsou obestřeny stejným tajemnem jako staré stromy, prameny, rozeklané skály a tmavý les.
Než jsem začala fotografovat, často jsem si tyto drobné stavby zakreslovala. Později jsem je upravovala a pohrála si s nimi v programu Gimp, a tak vznikly tyto neumělé grafické obrázky. Mnoho se mi jich nezachovalo.
