Bohouš Hrabal je hypochondr. Neustále nosí tašku se zvláštní přihrádkou pro léky. Hypochondrické "šufle“ obsahuje prášky na hlavu, krk, okončetiny i žaludek. V poslední době obohatilo sbírku i pět druhů medikamentů léčicích srdce.
V sedmdesáti letech rozšířil partu spolužáků o majitele kardiostimulátoru. Řekl si: "To není tak zlé, ostatní jsou na tom hůř!“ K tomu zařízení nepřišel pádem na frekventované ulici, ale rozhodnutím přístroje EKG v ordinaci ošetřujícího lékaře. Jeho sbírka léků byla rázem obohacena o pět kusů. Ráno dva, v poledne opět dva a večer jeden. No a protože Bohouš je pacient bázlivý a tím způsobem vzorný, zařadil užívání jednotlivých medikamentů do životního cyklu. Jednou pravil: "Když mi lékař předepíše k užívání drcené cihly zapíjené rybím tukem, budu je užívat s pochopením a dokonce s láskou!“
Celá záležitost má ovšem háček. Senior kolikrát proflákne ranní spolknutí prvních dvou pilulek. Jakmile tak neučiní ihned po procitnutí, v osm hodin si neuvědomuje, jestli už užíval, nebo ještě ne. A tak nastává dilema. Je lépe prášky nevzít, nebo je vzít dvakrát?
Nastal Hod Boží Vánoční. Bohouš navštívil rodiny obou dcer. Druhý Svátek Vánoční zůstal už doma a těšil se, jak jej v teple mládeneckého domova profláká. Směřuje do sbírky medikamentů a prášek DAPRIL nikde. Zklamala i taška s hypochondrickým šufletem. Prostě si to nějak špatně spočítal. Dnes ráno prášek nepožije. Pak mu to došlo. Nemůže tak učinit ještě další dva dny! Lék je na předpis. Burcovat místního lékaře je nemístné a nevhodné. Zůstat tři dny bez medikamentu je životu nebezpečné! Záda pacienta polil studený pot. Najednou se rozhodl. "Musím do Brna!“ Představa krásného dne ve vytopené místnosti vzala za své.
Naštěstí jej napadlo, vzít s sebou chorobopis, kde je uvedeno, že dotyčný prášek úředně užívá. Hned u Hlavního nádraží objevil štvanec otevřenou pohotovostní lékárnu Dr. Max. Profesionálně nezávazným pohledem jej změřila krásná mladá holka. Žádost o vydání léku bez receptu razantně odmítla. Bohouš sliboval hory, doly, dokonce nabídl chalupu a dukáty.Neoblomná žena jej vykázala slušně, leč rezolutně.Pravila: " Zajeďte si na pohotovost!“
Nemocnice U Svaté Anny má tři vchody. Bohouš vystoupil z tramvaje na Hybešově ulici. Vchod uzavřen, dále se smí až ve čtrnáct hodin. U hlavního vchodu stejná informace. Teprve třetí vstup byl průchodný kolem vrátnice. Vrátný na dotaz, kde sídlí pohotovost odpověděl jednoslabičně: "Která?“ Tazateli došlo, že na každou nemoc je asi jiná pohotovost. Trefil. Bohužel v čekárně byli pouze ležící pacienti na vozících, různě sténající. Sestřičky jej míjely bez povšimnutí. Připadal jim asi ve sváteční den v těchto prostorách jako cizí a nepatřičný živel. "Já jsem nemocen, potřebuji léky,“ vykřikoval Bohouš k hluchým uším.
Nakonec se rozhodl zastavit sestřičku vlastním tělem jako kdysi soudružka Dienová ve Francii vlak se zbraněmi pro Vietnam. Odněkud se ale vynořil mladý lékař se stetoskopem na krku. Smiloval se. Za půl hodiny odcházel pacient z nemocnice a v ruce vítězně třímal čerstvý recept. Šťastná náhoda přivedla šťastlivci do cesty i otevřenou nemocniční lékárnu.
Pozdě večer otevírá pacient Bohouš Hrabal dveře svého vyhřátého příbytku. Je zachráněn. Ráno polkne životně důležitý lék! Nezemře! Tělem se rozlévá pocit dobře vykonané práce a v duchu vidí trosečníky zachráněné z Titaniku. Do skříně ukládá sváteční zimník z brněnské cesty. Najednou na dně pootevřené sousední skříně zahlédne bílou krabičku. Zvedne ji a padá do vývrtky. Na návštěvě u dcer měl odtud zimní bundu. A z její kapsy asi vypadl ten předmět. Na papírové krabičce se skvěl nápis – DAPRIL!
