„Půjdeme na večeři, vyber nějakou restauraci,“ řekl mi kdysi můj přítel.
„Dobrá, tak na Vinohradech. Ukáži ti, kde jsem vyrůstala. Kam jsem chodila do školy.“
Procházím čtvrtí mého dětství, vzpomínám. Tady bylo kino Ilusion, tam dávali staré filmy. Chodívaly jsme tam s babičkou. Tam vůbec chodili staří, aby viděli filmy svého mládí. A tamhle je naše škola, tamhle bydlela naše nejlepší kamarádka a hned vedle druhá. Byly jsme ještě se sestrou takový čtyřlístek… Cítím, že Gianni neposlouchá a rozhlíží se kolem. Hledá restauraci, kde se najíst. Vybrala jsem restauraci tamhle na rohu, ukončuji vyprávění.
Restaurace je plná, máme ale štěstí, u okna je stolek volný. Servírka podává lístek. Gianni vybírá jídlo, rozzáří se mu oči. Mají křídla, já si dám křídla. Vybírám pro mne vepřové medailonky. Chci objednat, ale Gianni se ujme role a lámanou češtinou objednává. Zadrhává, servírka jen stěží rozumí.
Vinohrady je krásná čtvrť, víš, blízko centra a se spoustou zeleně. Tady jsme se v parku vydováděli, pokračuji ve vyprávění. Gianni už vnímá jen servírku, sleduje každý pohyb, zda se již blíží s talířem. Konečně přichází a nese dva talíře pro nás. Podává první Giannimu, ale co to? Jsou na něm vepřové medailonky.
Gianni se ohradil a podával mi talíř. Servírku to vyvedlo z míry, neboť i na druhém talíři bylo vepřové. Servírka objednávku popletla, neboť nerozuměla dobře jeho lámané češtině. Gianni, viditelně zklamaný, se snažil být velkorysý a když jsem požádala znovu o křídla, odmítl. Po zbytek večera seděl jako zařezaný a každé mé vyprávění umlčel jízlivou poznámkou.
Zprvu jsem nemohla pochopit, co do něj vjelo. Když se ani po procházce jeho nálada nezlepšila, zmlkla jsem a hodnou chvíli jsme šli spolu mlčky. Metr od sebe, každý se svými myšlenkami. Co mu zase je? Proč má takovou náladu? Kousavej zuřivec. Koukal jak jezevec z díry.
Najednou mi to došlo. Křídla. Ty zatracený křídla. Vždyť on nedostal křídla a není schopen bez nich vzlétnout.
