Když jsem se stala babíčkou a to mnohonásobnou, zdá se mi, že si více rozumím se vzdálenější generací než s předešlou. Od svých starších vnoučat jsem získala kamarádství s trochou shovívavosti, ale i obdivu, který mě žene do bláhovostí neslučujících se zdánlivě se stářím.
Dostala jsem již spoustu přáníček, obrázků, výtvorů třeba neumělých, ale mně tak drahých. Také roztomilou knížečku :Pro skvělou babičku knížku citátů pro babičky. Jen trochou dokonalosti se odlišuje od těch ručně psaných a jehlou sešívaných notýsků s básničkami a malůvkami. Všechna vnoučata miluji, věřím jim, strachuji se o ně, omlouvám je a děkuji jim že jsou, že můžeme být spolu i když třeba vzdáleni. Ochraňovat potřebují všechna. Hlavně být tou možností přesgeneračních názorů často odlišných od těch rodičovských. A tak si ráda přečtu slohy, referáty, vypracované otázky. Opravím, doplním či jen pochválím, protože rodiče mohou namítnout: "Já do školy nechodím- to je tvoje práce, já mám svou". Ale babička má náruč stále otevřenou a vždy si najde čas.
S těmi nejmenšími je jen zdánivá potíž. Jsou to tvárná, upřímná stvoření. Dokud si neuvědomují své já, jsou to ve všech ohledech andílci, miláčkové na mazlení. Jen je ochránit před vším zlým. Když poporostou a začínají být svéhlavičky, je pro nás obtížnější je uhlídat. Alespoň nás nerozčíluje jejich do nekonečna opakování slov a neustálé "Proč"? To už poslouchají pohádky, které jsou cílené na všechny jejich nezbednosti a tak pomáhají s výchovou. Sebestřednost brzdíme svou stařeckou zranitelností:" Babička je kamarád, s ní se nepereme".
Velmi ráda jsem babička "návštěvní". Sice si s nimi hraji do "roztrhání těla", ale jen dvě, tři hodiny. A mají s sebou rodiče. Jiná je zodpovědnost starat se o dítě celý týden, ve dne v noci. A tak jsem si v sobotu užívala naší nejmenší.
