Když přijdu do školky pro vnučku Alenku, stane se většinou toto: Zazvoním a dveře otevře mladá nevzhledná Angličanka, která tam působí.
„Hello, how are you?“ ptá se s upřímným úsměvem. Čili: „Jak se máte?“
„Děkuji, mám se dobře,“ odpovídám (rovněž anglicky) podle pravidel britské slušnosti. „A jak se máte vy?“
„Já se mám také dobře,“ řekne opět s úsměvem.
Já pak zvednu prst ke stropu a řeknu: „Ale to počasí…“ (To se v Anglii musí.)
A ona řekne: „Ano, to počasí.“
A rozcházíme se s pocitem, jak jsme si pěkně pokecali. Či spíš - souzněli jsme.
Mezi Čechy by to samozřejmě probíhalo jinak. Já bych řekl. „Ahoj. Jak se vede?“
Druhý mi odpoví: „Ále, stojí to za … A co ty?“
Já mávnu otráveně rukou: „Ani se neptej! Chytil jsem…“ (heksnšus, rýmu, křeč – to se obměňuje).
Můj známý pak zvedne prst nahoru a pokračuje: „A ten Sobotka!“ (Nečas, Paroubek, Klaus – to se také obměňuje).
„Nojo,“ musím říct já, „ten stojí úplně za…“
Pak se rozejdeme a oba jsme naprdnutí.
(A to jsme si ještě vzájemně nesdělili, že už oba nejsme mladí ani zdraví. Tím se dá naprdnutost ještě zvýšit.)
Ve školce pak hledám Alenku. Obvykle slyší, že jsem pro ni přišel, tak se někde pečlivě schová. Po chvíli vyběhne a v sukénce se koketně točí, tančí a jančí. Já jí říkám, že musíme pospíchat, abychom stačili ve škole vyzvednout prvňáka Oldu. Ale to ji ještě víc rozesměje a začne prozpěvovat a baletit. Pak už pomáhá i učitelka a oba ji přesvědčujeme, že by se mnou měla jít domů. Konečně se Alenka unaví a skočí mi do náruče.
„Cos mi přinesl, dědo?“ volá radostně a já zapomínám na ty dva Čechy, které jsem vám před chvílí představil. Ten úžasný elán malého stvoření, neustálá energie tryskající z toho tělíčka a nekonečná aktivita mrňavého mozku mě nabíjí rovněž elánem, energií a aktivitou. Odcházíme a já úplně zapomínám, že mám kulhat na pravou nohu. Místo toho plánuju, kam vpodvečer vyrazím na kole. A pak, že napíšu tenhle článek. Možná se dokonce podívám na další anglickou frázi, která se musí říct přesně podle očekávání, v pravé situaci a se zdvořilým úsměvem.
Je to tak. Každý průměrný chlápek důchodcovského věku by se měl naučit pět anglických větiček, které bude každý den s úsměvem opakovat nějaké nevzhledné Angličance. A měl by si pořídit vnučku nebo vnuka, tak asi do šesti let věku. Při nejhorším by měl nějaké adoptovat, jak se to dnes dělá - rodiče se domluví s cizími, leč milými a důvěryhodnými seniory, že jim budou odpoledne pomáhat s malými dětmi.
Nejsme přece tak staří a nejsme tak nemocní, abychom do toho nemohli jít. Naši lékaři, kuchaři a poradci (ale hlavně my sami) přidávají léta k našemu životu a skutečně tu jsme čím dál déle – abyste mi rozuměli, my jako senioři jsme na světě déle. Ale vzpomeňte na slogan z 80. let: dejte nejen léta k životu, nýbrž i naopak, dejte život létům.
