Přijdu z práce a mám v úmyslu se podívat, co nového na i60, a k tomu si vypít kávičku. Spustím notebook. Trvá půl hodiny, než mi přijde na mysl, že jsem si chtěl uvařit kafe. Tak jdu natočit vodu do rychlovarné konvice.
Po cca dvaceti minutách čtení novinek na portále mi něco připomene vodu na kafe. Jdu do kuchyně. Voda studená. Samozřejmě. Vždyť jsem konvici nezapnul. Cvaknu vypínač a vrátím se k PC. Za chvíli si vzpomenu, že jsem dal vařit vodu. Pozdě. Voda se vařila, ale už stačila vystydnout. Je lehce vlažná. Cvaknu vypínačem a vrátím se k PC.
Asi tušíte, co následuje. Ano. Za chvíli si vzpomenu, že jsem dal vařit vodu. Pozdě. Voda se vařila, ale už stačila vystydnout. Je lehce vlažná. Cvaknu vypínačem a vrátím se k PC. Opakuji si: kafe, kafe, kafe.... Tak se mi podaří si kávu v hrníčku teprve na poněkolikáté konečně zalít horkou vodou.
Po půlhodině, někdy třeba až po hodině práce na PC, si na to, že jsem si vařil kafe, vzpomenu. Jdu do kuchyně, vyleju studené kafe do dřezu a od fáze zapnutí rychlovarné konvince opakuji celý cyklus. Jen díky tomu, že mi Zuzana koupila porcelánový termohrnek, podaří se mi občas zastihnout kávu ještě jakž takž teplou, a tedy ji i vypiji. Jinak celý večer opakuji výše popsaný cyklus.
