Slavné Muzeum kosmické historie v Almogordu (Nové Mexiko) má Mezinárodní dvoranu slávy a v ní desku se jmény nejvýznamnějších průkopníků letů do vesmíru. Mezi konstruktérskými velikány jako je Wernher von Braun, Sergej Koroljev a dlouhou řadou astronautů je i jedno české jméno: Ludvík Očenášek. V sobotu 4. srpna uplyne 130 let od jeho narození.
Ludvík Očenášek se narodil 4. srpna 1872 v obci Kříše na Rokycansku v rodině chudého horníka. Vyučil se mechanikem, při práci ale vystudoval průmyslovou školu a získal zaměstnání na patentovém úřadě. Víc než kancelářská práce ho lákaly stroje.
Továrník a vynálezce
Když bylo Očenáškovi 22 let, otevřel si v Praze malou elektromechanickou dílnu, která se postupem času rozrostla ve skutečnou továrnu. I navzdory povinnostem podnikatele ale zůstaly vynálezy na prvním místě.
Ludvíka Očenáška ze všeho nejvíc přitahovalo nebe. Roku 1905 sám navrhl a zkonstruoval rotační letecký motor podobný tehdy slavným francouzským výrobkům značky Gnome. A protože motor bez letadla je k ničemu, v roce 1910 postavil jednoplošník originální konstrukce. O úspěšnosti tohoto stroje vypovídají různé zdroje odlišně. Podle některých se letadlo nešťastnou náhodou rozbilo dříve, než jej bylo možné vyzkoušet. Důvěryhodný web Muzea kosmické historie v Novém Mexiku ale tvrdí něco úplně jiného: 30. listopadu 1910 se Očenášek odlepil od země a udělal asi 30 metrů dlouhý skok vzduchem. Na tehdejší dobu to vůbec nebyl špatný výkon - připomeňme, že první český letec Jan Kašpar poprvé vzlétl v dubnu téhož roku na sériově vyráběném francouzském letadle firmy Blériot. O to podivnější je, že mnoho publikací zabývajících se českou leteckou historií Očenáška pomíjí. Spolehlivé údaje o tom, proč konstruktér ve svém aviatickém snažení nepokračoval, ale chybí.
Touha po hvězdách
Po první světové válce se letadla stala samozřejmostí a průkopníky Očenáškova typu to táhlo dál. Na obzoru už byla další hranice: vesmír. Osamělého ruského průkopníka Konstantina Ciolkovského sice v té době nikdo neznal, evropští a američtí raketoví konstruktéři však měli širokou publicitu. Jejich snažení bylo přesně tou správnou směsí šílenství a hazardu, která přitahuje média všech dob.
Tak se Ludvík Očenášek dověděl o Hermannu Oberthovi, který v Německu stavěl (ale nakonec nedostavěl) velkou raketu pro premiéru Langova filmu Žena na Měsíci i o Američanovi Robertu Goddardovi úspěšně experimentujícím s raketovým motorem na kapalná paliva. Nemohl si nevšimnout ani Maxe Valiera, který v Německu testoval raketami poháněné automobily a zahynul roku 1930 při výbuchu spalovací komory svého kapalinového motoru.
S cílevědomým výzkumem raketového pohonu začal Ludvík Očenášek roku 1928. V Praze na Vltavě (podle jiných zdrojů na Berounce) zkoušel raketová plavidla a usiloval o sestrojení raket, které by sloužily pro rychlou dálkovou dopravu poštovních zásilek. Navrhoval také reaktivní střely a sondážní rakety, které by startovaly z letadel. Na stejném principu se dnes do vesmíru vypouštějí satelity pomocí nosičů Pegasus.
Rakety na Bílé hoře
Vyvrcholením Očenáškovy kariéry raketového konstruktéra se stal 2. březen 1930, kdy v pražské Bílé hoře veřejně vypustil 8 raket dlouhých asi půl metru a poháněných střelným prachem. Použil k tomu zvláštní startovací rampu vlastní konstrukce, která odstraňovala potíže se stabilizací v první fázi letu. Dvoukilometrová výška dosažená jednou z těchto raket představovala v tehdejší době docela slušný úspěch.
Podle některých zdrojů pak Očenášek uskutečnil další úspěšné lety ještě roku 1938 – to už pracoval tajně v opuštěných lomech jižně od Prahy, aby na sebe neupozornil Němce. Podařilo se mu přitom dosáhnout doletu až 2,5 kilometru. Ve stejné době ale v Německu početné týmy odborníků placené armádou stavěly téměř šestimetrovou raketu A5 s dostupem 12 kilometrů. V izolaci působící konstruktér bez přísunu státních peněz neměl šanci udržet krok s technickým vývojem.
Ludvík Očenášek ale neskládal zbraně, a to doslova. Ještě ve svých 73 letech bojoval na barikádách a byl těžce raněn. Po uzdravení se dál věnoval vynalézání, jako bývalý továrník a "vykořisťovatel" ale neunikl problémům s komunistickým režimem. Zemřel 10. srpna 1949. Nakonec se však do vesmíru přece jen dostal: od srpna 2000 jeho jméno nese planetka s katalogovým číslem 61404.
Jan A. Novák
Další texty autora najdete na www.novakoviny.eu
