V nedělním podvečeru jsem na své cyklistické vyjížďce dorazil v nedaleké vesnici k hospodě. Ne že bych to nevydržel bez pití až domů, ale líbila se mi ta představa, jak si užívám. V lokále šla na plný pecky televize, vedle ní byl ručně napsaný slogan České televize – Žijeme Riem. Olympiáda. Zrovna začátek přímého přenosu silničního závodu žen v cyklistice.
Měl jsem chuť na nápisu škrtnout jedno E a přidat jedno J, jak to vidíte v titulku, ale místo toho jsem si pivo (jen malé) tiše odnesl ke stolu a usadil se tváří k bedýnce.
Tam se právě Belgičanka s příjmením Kopecky pelotonu utrhla a po několika minutách od startu vyjela na trať sama. Ještě 130 km ji čeká. Pro chlapy to bylo okamžitě vítané téma. Nejdřív zkritizovali, že se jmenuje Kopecky. Proč se nepíše Kopecká? To se za svůj původ stydí? Je to snad belgický jméno, nebo český? Rozohňovali se, protože dobře věděli, že kdo se jmenuje Kopecky, musí být přece Čech a neměl by to zapírat.
Tak ani na to jsem pochopitelně nereagoval. Jenže Belgičanka Kopecky ujížděla pořád dál a pelotonu se vzdalovala. To vzbudilo velké pochybnosti televizních komentátorů, kteří poukazovali na fakt, že se má jet ještě velká dálka, v kopcích, v protivětru a že nevěří, že by to dotyčná dokázala uhájit až do cíle. Já tomu taky nevěřil, ale chlapi, ti začali skoro nadávat.
„Co se tam ta blbka cpe? Ta by měla dostat přes držku. (A to vynechávám sprostá slova.) Snad si nemyslí, že jim ujede? To je ale ňouma. Chce se ukázat. Však on ji šamstr propleskne.“
A překřikovali se. Každý si chtěl přisadit, aby nezůstal vzadu a nevzbudil podezření, že si myslí něco jiného.
Po chvíli jim došly nápady a taky se už všichni vystřídali, a tak zmlkli. A já řekl: „Já jí fandím, protože má odvahu do toho jít.“
Okamžitě se po mně otočili: „Co ty tomu rozumíš? Strejda na kole a bude radit. Nevidíš, jaká je to blbost, snažit se ujet hned na začátku?“
„Jo, já vím, že to asi nevyjde, ale stejně jí fandím, protože měla odvahu z tohoto pelotonu vyjet a..“
„Ty vole“, obořili se na mě, „jaká odvaha? Kravina to je!“
„Možná ano“, řekl jsem už tiše a v defenzívě. „Ale víte, ono je to tak, že když nemáte odvahu vyhrát, nemůžete vyhrát. Můžete jen prohrát.“
A raději jsem vstal, rychle zaplatil a vycouval ze dveří. Sedl jsem na kolo, jel domů, ale bouřilo to ve mně. Oni měli v zásadě pravdu, ta jezdkyně to skoro jistě nedokáže. Ale proč se do ní tak zle pustili? Právě to mě vlastně tak nadzvedlo. A ano, stojím si za tím: Vyhraje jen ten, kdo má k tomu odvahu. A je jedno, jestli to je sportovec, podnikatel nebo pacient. Sám už jsem okusil všechny tři role a mockrát jsem prohrál. Ale někdy jsem i vyhrál a nikdy to bez odvahy nešlo. Kdo nemá odvahu, tak sice žije, ale možná jen v bahně ryje a je jedno, že přitom kouká na olympiádu.
(Ono to vlastně není pro celý příběh podstatné, ale jestli jste prvoplánoví čtenáři, tak potřebujete vědět, jak to s Kopecky dopadlo. Tak se někde podívejte na výsledky. Stalo se to v neděli 7. srpna.)
