Před třemi lety měla jet dcera na lyžařský výcvik do Krkonoš. Velmi se těšila. Je kamarádská a ráda sportuje. Sněhu tehdy bylo plno i v nížinách, ten bílý třpyt lákal k zimním hrátkám i procházkám na čerstvém vzduchu. Že by dcera nejela? V první chvíli mne to napadlo... měla jsem totiž nepěknou předtuchu!
Viděla jsem dceru, jak jede v lyžařském obleku z kopce a najednou padá a já vím, že se něco stalo! Chtěla jsem ji říct: Bud´doma, ale když jsem viděla, s jakou radostí si balí věci, mlčela jsem. Přece jí nezkazím její radost z pobytu se spolužáky v tak krásném kraji.
Při loučení jsem ji kladla na srdce, aby na sebe dávala velký pozor. Odjela. Její SMSky byly pozitivní, jen na pokoji jim byla zima, ještě, že si vzala svou oblíbenou mikro deku, bez které nedá ani ránu. Až v pátek zvonil mobil a v něm dcerka, smutně říká, že měla úraz, jela ze sjezdovky, upadla a ošklivě se uhodila do hlavy. I přes helmu cítila bolest. Říkám jí, řekni to učitelům. Nechtěla, prý už druhý den jedou domů, tak to zvládne. Jak jsem byla moc, moc šťastná, když jsem ji přivítala u dveří.
Další pobyt mimo domov byl od tohoto pátku. Pod stanem u vody, kde si dcera užívala s kamarády jeden den sluníčka a koupání. Proč jeden den? Ten druhý opět známý hlas dcerky oznamoval, že je na cestě domů, že je jí špatně, zvrací a má průjem! A důvod? Sinice! Proto je nepodceňujte a raději se v napadené vodě nekoupejte. Vysoká horečka se zdravotními problémy za to jistě nestojí.
