Jsem moc ráda, že jsem objevila tento web a mohu zde komunikovat s lidmi, kteří to zdaleka ještě nevzdávají a i po šedesátce si svůj život chtějí užít.
Moc se mi líbí výrok Wilhelma Humboldta, který si dovoluji zde citovat:
„Stáří může být nešťastné a neradostné právě tak jako mládí. Srovnávám-li, nezdá se mi stáří i se všemi slabostmi, které přináší, bez radosti. Jen zabarvení a zdroje těchto radostí jsou jiné.“
I když jsem v mladším věku měla trochu obavy, co se bude dít, až se v této fázi života ocitnu, zjišťuji teď, že to není zas až tak špatné. Hlavně mám konečně čas na své záliby, které jsem během pracovního procesu musela odsouvat stranou. A vracím se k tomu, čím jsem se zabývala kdysi, ještě než jsem se vdala a založila rodinu.
Je hodně těch zálib a o mnohých určitě napíšu, abych se s vámi o ně podělila (mnozí máte určitě podobné). Dnes chci připomenout jednu z nich. Jako mladá holka jsem chodila do vodáckého oddílu, tatínek s maminkou provozovali vodní turistiku, takže to vyplynulo nějak samo od sebe. Později jsem sama začala fungovat jako vedoucí chlapeckého oddílu.
Zážitků z těch dob mám spoustu, zejména z putovních táborů v 70.letech minulého století, kdy jsme si užili s kluky hromadu legrace. Bylo to jedno z nejšťastnějších období mého života. Potom jsem se vdala a přitáhla k vodní turistice i mého manžela. Ani jsem se nemusela moc snažit, zalíbilo se mu to hned.
Když se narodily děti, pochopitelně jsme je brali s sebou. A když trochu povyrostly, zase jsem zafungovala jako vedoucí jejich a jejich vrstevníků. Tentokrát to byl pro změnu dívčí oddíl „Bludičky“. A roky plynuly, přišly povinnosti a starosti se stárnoucími rodiči a na vodu zbyly jen pěkné vzpomínky.
Ale nač jen vzpomínky, když nám zdraví ještě jakžtakž slouží? Sice už nejsme tak výkonní jako za mlada a neklademe si žádné náročné cíle, ale k romantickým výletům na vodě se vracíme.
