Prázdniny jsou fuč a tak musím opět jezdit hromadnou dopravou, jako její dosud neposkvrněný hrdina.
Nasedl jsem dnes do metra, do obvyklého hrobového mlčení pražských cestujících. Tentokrát bylo ve vagonu ale hlučněji. Seděla tam mladá selka, jenom trochu šílená. Trpěla samomluvu, hlasitě si hořekovala nad pomalostí jízdy metrem. Prý už jede hodinu a ještě není ani v centru Prahy! Musí prý být za půl hodiny na stanici Národní třída, má tam důležité úřední jednání. Bylo nám jí líto, tak jsme jí radili, jak tam nejrychleji dojet. Každý jsme radili ale jinak, nepochopila to. Dostávala střídavě hysterické záchvaty pláče a smíchu. Nakonec jí jedna panička podala kapesník na otírání slz. Raději jsem vystoupil, rozplakal bych se také, z té lidské beznaděje.
Na horní stanici tramvaje I.P.Pavlova postávala noblesní pražská panička. Byla načesaná, nalíčená a vkusně oblečená. Přistoupil k ní brněnský „naplaveniňák“ a řekl: „Paníýí, dejte míýí ňákýí prachýíý“. Odsekla mu: vydělejte si je prací jako to děláme my Pražané! Zkoprněl a chvíli asi dokonce i přemýšlel. Pak jí hlasitě plivl své mohutné sliny do obličeje. Vše už bylo řečeno a předvedeno. Tramvají odjela. Brňan si asi domýšlel, v té Praze jsou opravdu lidé velké kur.íýí!
Přesto se v pražské dopravě nedějí tak drastické revizorské scény, jako v jiných českých městech. Jednomu osamělému revizorovi třeba vydloubl černý pasažér oko. Na jiného, prchajícího z tramvaje, musela přijet policie, z vytažených pistolí ale nevystřelila, skolila ho první pěstní ranou na zem, a svázala teď ještě kovovými pouty. Dalšího revizora podupali do bezvědomí, na trávníku.
Bezpečně přežít návštěvu Prahy může už jen zlatý olympijský vítěz v judu, z Ria. Proti plivancům do obličeje, raději i on, s obličejovou rouškou!
