V časném odpoledni jsem se vydal vyřídit dvě běžné záležitosti. Řítil jsem se elektrickou tramvají k rodnému pražskému Žižkovu.
V tramvaji panovalo jako obvykle hrobové ticho. Hlubokým spánkem pospával mezi námi špinavý kriminálník. Byl to ale ve skutečnosti „velkopodnikatel – pasák“. Zazvonil mu mobil, a tak se musel probudit. Volala mu jeho prostitutka, nechtělo se jí zrovna tento den „šlapat“, cítila se vyčerpaně. Zvedl jí pracovní morálku slovy: koukej jít hned šlapat na hraniční čáru, ty škatule blbá! Pak zase hned usnul.
Vystoupil jsem před vietnamskou prodejnou (dříve česká policajtská pivnice). Chtěl jsem si tam koupit kávu a slipy. Prodejna je stísněná, zbožím přeplněná. Vietnamský prodavač na mě vykřikl: stáhnout! Myslel tím, abych mu sáček s kávou z regálu podal. Já, nákupem roztěkaný, jsem myslel ještě na ty slipy. Vyznělo to od něj jako výzva k ukázání mého objemu břicha!? Tak jsem si před ním stáhl kalhoty. Vietnamec se moc a srdečně rozesmál. Na koupi slipů už jsem pak zapomněl.
Dál jsem šel do spořitelny. Za přepážkou seděla Vietnamka, ne jako obvykle Slovenka. Úřednice byla mladá, krásná a s výbornou češtinou. Podívala se na obrazovku a řekla, že ho mám špatně postavený. Myslela tím ale můj … účet!? Začervenal jsem se a sklopil zrak dolů, a že ona mi ho později napraví. Domluvili jsme se na termínu, v příštím týdnu. Jak to dopadne, to ještě nevím, třeba z toho bude i příští fejeton…
