Německý historik Jürgen byl jedním z prvních zahraničních návštěvníků, které jsem v archivu dostala na starost. Byl to velmi šarmantní tmavooký muž sportovního vzhledu, který na svou padesátku zdaleka nevypadal. Navíc byl velmi srdečný a přátelský. Pocházel někde ze Sudet, odkud byl spolu s matkou a starší sestrou po válce vystěhován. Ani on, ani jeho sestra však v sobě neměli obvyklý pocit křivdy a zášti vůči Čechům. Snad proto, že on byl tehdy ještě malý a z války a jejích důsledků pro Němce si téměř nic nepamatoval.
Jürgen přijel do Prahy se svou přítelkyní. Stefanie byla drobná, asi 25letá blondýnka, která milovala umění a milovala Jürgena. Znali se krátce. Zatímco Jürgen chodil studovat do archivu, Stefanie obdivovala krásy Prahy. Navenek působili naprosto sladěně. V soukromí se mi však Jürgen svěřil, že má určité obavy z jejich věkového rozdílu.
Před odjezdem mě Jürgen pozval na brzkou návštěvu k nim do Freiburgu. Vidina výletu do starobylého města v pohoří Schwarzwald s možností soukromého ubytování a se srdečnými hostiteli byla víc než lákavá, a tak jsem s radostí souhlasila. V té době jsem měla známou, senzibilku. Když jsem jí před cestou řekla, že jedu k dvojici do Německa, prohlásila: Ale ono to tam bude všechno nějak jinak....Ta slova mě trochu zarazila, ale vše bylo domluveno, měla jsem dovolenou, jízdenku, zkrátka jsem vyrazila. Freiburg leží na trojmezí SRN, Švýcarska a Francie a není tam zrovna moc dobré spojení. Tehdy počátkem 90. let bylo dopravních možností ještě méně. Zvolila jsem si přímý autobus z Prahy do Štrasburku a odtud mě měl Jürgen odvézt autem.
Jürgen na mě skutečně čekal. Srdečně jsme se pozdravili a pak uháněli po dálnici směrem na jih. O Stefanii nepadlo ani slovo. V plánu bylo, že budu bydlet u Jürgena, protože Stefanie měla jen garsonku, ale jinak jsme měli vše podnikat společně. Když jsme se blížili k Freiburgu, zeptala jsem se, kdy se uvidím se Stefanií. Následovalo dost dlouhé ticho a pak odpověď: Víš, my jsme se rozešli.... Hned se mi vybavila předpověď léčitelky. Bylo to 2 měsíce po jejich návštěvě Prahy.
Jak jsem pochopila, ve skutečnosti ukončil vztah pouze Jürgen. Neunesl pomyšlení na to, že je k Stefanii moc starý a záhy jí může být na obtíž. Stefanie na rozchod přistoupit nechtěla a byla z něj naprosto zhroucená. Chtěla být s Jürgenem v dobrém i ve zlém. Ale on byl neúprosný. Já jsem se podle Jürgenova krizového organizačního plánu pohybovala mezi nimi oběma. S ním do hor, s ní do opery, s ním na koncert, s ní na výlet do Alsaska. Bylo to naprosto šílené! Ona plakala a mluvila jen o něm. Referovala jsem mu o tom doma a mluvila mu do duše. Prosil mě, abych jí ho vymluvila a třeba řekla, že se mu líbí jiná žena. Když jsem jí to řekla, opila se a prohlásila, že si začne okamžitě s nějakým Borisem. Vítězně jsem to oznámila Jürgenovi, že už si nemusí dělat o Stefanii starost, a ten se z toho málem složil. To tedy byla dovolená! Byla jsem skutečně ráda, že jedu domů.
Jürgen přijel příští rok do Prahy, sdělil mi, že má vztah s historičkou Bettinou, dámou vhodnou věkem, avšak pobývající často v cizině. O Stefanii věděl jen to, že ke své práci v knihkupectví si přivydělává někde jako servírka a také někoho má. Za nějaký čas mi Jürgen napsal, že měl dost vážný úraz na kole, ale naštěstí se z toho dostal.
Asi za další 3 roky jsem dostala pohled k narozeninám. Sice k datu posunutému o půl roku, ale zato od Jürgena a - Stefanie. Zakrátko nato se vzali a brzy se jim narodil syn. To už bylo asi 6 let po jejich tehdejší návštěvě Prahy. Setkala jsem se s nimi krátce v Berlíně. Zářili štěstím. Sice jsem jim z principu ještě pěkně vyčinila za tu milou dovolenou, kterou mi tehdy uchystali, ale ve skutečnosti jsem jim to štěstí moc přála. A pokud vím, jsou spolu dodnes.
