Když jsem na FD dala fotku“ Když se baví kůň“, uvědomila jsem si, že jsem ještě o něm nic nepsala. To bylo tak.
V dobách, kdy můj muž podnikal a kdy se mu dařilo, nepropadl golfu ani rychlým vozům, ani nestavěl dům snů, ale splnil si svůj sen a koupil si koně. Ono se to ve finále vyrovná golfu a autům, není to zrovinka levná zábava, ale proč ne. S přípravou začal kurzem ježdění a návykem samotné péče o koně. Četl knihy, aby teoreticky věděl, jak se s koněm domluvit. Zamiloval si film Zaříkávač koní, některé postřehy aplikoval v praxi. Ale to předbíhám.
Od majitele jízdárny obdržel informace a rady, jak si správného koníka vybrat, a začali jsme objíždět okolní statky. Na jednom se nám koně moc líbili a začali jsme se dohadovat, který by tak asi byl ten pravý. Se svou výškou jsem mohla okamžitě zapomenout na indiány, jak do kraje koukají přes hřbet koně. I když to byli ještě mlaďoši, koukala jsem jim do břicha. Favoritem byl jeden hnědák, ovšem jen do chvíle, kdy jsem otevřela garsonku kousek vedle. Z pološera se vybatolil grošák. To zvíře nevědělo nic lepšího, než ke mně přijít a jen tak zlehounka si položilo hlavu na moje rameno a neuvěřitelně funělo. V překladu asi toto: „Hele, já už tu nechci být, vem si mě“. Stála jsem jak přibitá, on ztuhnul též a oba jsme si vychutnávali ten okamžik důvěry. To, že se mi do očí tlačily slzičky překvapení, pominu. Přišel majitel a řekl, že se jmenuje Lupínek a má moc rád děti. Přála jsem si, aby to byl Lupínek, koho si manžel vybere, ale netroufla jsem si pípnout. Co kdyby se pak nevyvedl. Raději jsem šla ven, jako že se mě to vůbec netýká.
Asi je jasné, jak to dopadlo. Lupínek se stěhoval do lepší garsonky. Pro svoji povahu se stal miláčkem nejen dětí, ale i personálu. Nechodila jsem za ním tak často, ale vždycky jsme měli tu „svoji chvilku“. Hlava na rameni, drbačka a šuškání do ouška. Když už toho měl dost, zvedl hlavu, zatřepal jako že ne ne a šel pracovat. Nádherné oči a dlouhé řasy. A tlama, co oždibuje vše v dosahu. Tak to je Lupajz.
Já jsem s ním chodila jen po kryté jízdárně, a to bez sedla. Naučila jsem se ho ovládat, zvládli jsme nějaké ty otočky, osmičky, ale vše jen v chůzi. Venku, osedlaného, jen s doprovodem, manžel ho vždy vedl. Užili jsme si i dost legrace, zvlášť ze začátku, kdy ještě neměl manžel pokyny tak zažité. Jednou se stalo, že na nějakou pobídku začal koník couvat. Zastavili, zopakoval se pokyn a šup Lupínek zase couvá. Vyměnil se jezdec, kůň se normálně rozešel. Nasedl manžel a zase pochod zpět. Ale zažila jsem i výuku ze zmiňovaného filmu. Úspěšnou. Koník byl sám v ohradě, manžel si stoupl na druhou stranu a Lupínka přivolal úplně stejně jako Robert Redford. Rozkročený a se skloněnou hlavou. Lupínek přišel a stoupl si těsně před něj. Možná náhoda, možná to tak opravdu funguje.
Dočkala jsem se i překvapení. Jednou přišli z jízdárny až k nám na zahradu. Na vsi z toho pěkné pozdvižení. Štamgasti v hospodě v tu chvíli i zapomněli na svoje pivínko.
V té koňské euforii jsem si domluvila, že bych to taky zkusila. Vybrali mi zkušenou, starší, hodnou, klidnou kobylku. Ovšem jen do chvíle, než kolem proběhl pes. Kobylka dostala amok a já padla na krovky. Doslova. Nestihla jsem se chytit ani hřívy ani nákrčáku a žuch. Neměla jsem vestu a naštěstí jsem si vyrazila jen dech. Zažít to znovu bych nechtěla. Jsem srab, a tak jsem ježdění pověsila na hřebík ještě dřív, než jsem začala. Zůstala jsem jen u té kryté jízdárny a procházek. Byl to ale zážitek, na který se nezapomíná. Manžel onemocněl a návštěvy na jízdárně řídly. Lupínka si vzala do opatrování jízdárna, za což jsme byli moc rádi. Byl tam zvyklý a můžu se za ním kdykoliv podívat.
