Listopad 1989. V Československu probíhají události, které mají poměry a život lidí v této zemi změnit. Na hranicích s Rakouskem se stříhají a odstraňují ostnaté dráty, železná opona najednou mizí a do sousední země se může bez problémů cestovat.
Koncem listopadu a začátkem prosince jsou českými drahami, za spolupráce s rakouskými, dokonce vypravovány zvláštní vlaky, které vozí české občany na návštěvu k sousedům zdarma. Zájem o ně je obrovský.
První sobotu této akce je vlaková souprava do Vídně přeplněna již z Brna, a to se tísní další davy zájemců na nástupišti v Břeclavi, kde je nutno operativně přidat do soupravy další vozy. Po chvilce jednání s náměstkem železniční stanice se mi to z titulu mé pracovní funkce podařilo zajistit. I tak ve vlaku nebylo jediné volné místo a mnoho cestujících stálo na chodbičkách.
Na nádraží Wien Südbahnhof cestující z tohoto vlaku dostávají od zaměstnanců ÖBB volné síťové celodenní jízdenky pro veškerou městskou dopravu. Dosti velkým stínem této akce bylo (první víkend se rozdávaly celodenní jízdenky neoznačené), že někteří „podnikaví“ čeští občané si jich stihli při příjezdu vyzvednout postupně hned několik. Stačilo se lehce vyhnout proudícímu davu od vlaku a okruhem se vracet zpět a natahovat ruku pro další jízdenku, a to i několikrát. Vždyť se přece mohla hodit při další návštěvě a opět si cestovat křížem krážem Vídní zcela zdarma!
Nezůstalo to naštěstí ale bez povšimnutí. Poučeny, již příští víkend rakouské dráhy dávaly přijíždějícím Čechům opět volné celodenní jízdenky na městskou dopravu, ale již označené datem pro ten konkrétní den. Bohužel i tenkrát se našlo několik případů opětovného vyzvednutí. Dost nepochopitelné, neboť označená jízdenka platila celých čtyřiadvacet hodin, ale v jiný den byla samozřejmě neplatná.
V té době jsem plně využil své znalosti Vídně a jezdil tam mnohokrát i s autobusovými zájezdy jako vedoucí. I do mnoha muzeí jsme se s účastníky dostali zadarmo. Stačilo jen říct, že jsme turisté z Československa a kolik je nás co do počtu. O jednodenní zájezdy byl obrovský zájem, každý víkend byly z Československa vypravovány snad stovky autobusů. Cestu znepříjemňovalo jen dlouhé čekání ve frontách vozidel na hraničních přechodech.
Rakousko nás přijalo vlídně. I obyvatelé rakouské metropole nebývalé množství Čechů a nezvykle přeplněné prostředky městské hromadné přepravy dosti dlouho tolerovali. Jejich postoj se však začal postupně měnit. Velký podíl na tom mělo množství nepoctivých českých občanů. Ti ostatní se pak za ně museli stydět, když se na rakouských obchodech objevily nápisy v českém jazyce: "Češi nekraďte!"
Nebyla to zrovna dobrá vizitka a projev vděčnosti za vřelé sousedské přijetí.
