Když se o půlnoci schovalo slunce za obzor, trvalo to jen pár minut a už zase vycházelo. Večer skončil a ani slovo švec nestačilo a bylo ráno. Dlouhé, tiché a krásně barevné ráno. Je překvapivé, že i měsíční krajina je tím ránem jako impresionistická malba, která z dálky působí jako ucelený obraz francouzských malířů.
Nikde na světě asi není zelená zelenější, červená červenější, okrová okrovější a černá černější. Sluneční paprsky mění úhel dopadu a s ním se mění i odstíny oněch úžasných barev. Není možné jít spát, protože ani černé těžké závěsy nezakryjí tu pestrou nádheru, o kterou spánkem nechcete přijít. Připustíme-li, že ráno končí asi tři hodiny před polednem, máte před sebou celých deset hodin rána. Skoro je hřích trávit ten čas pouze kocháním a ne prací. Jste totiž na dovolené, a to se nepracuje. Ale oni nepracují ani místní. Ovce mají rozběhnuté po celém Islandu, nikdo nezatápí, protože jim topí sopky, nikdo trávu neseče, protože ji spásly ovce, a nikdo se nekochá, protože to mají půl roku každý den.
A když zaprší, tak se ta nádhera mění v jinou nádheru, protože jemný vodorovný déšť (na Islandu prší vodorovně) rozkládá světlo na duhu, a tak nastupují barvy jiné. Modré, fialové, červené, žluté. Island je celý plný duhy. I hory se tak jmenují. Duhové. Když totiž slunce nemaluje a je pod mrakem, jsou hory okrově hnědé, ale když zmizí opar a zpoza mraků zazáří paprsky, slunce z nich vykouzlí neuvěřitelnou škálu barev. Duha je také u vodopádů, jezer a gejzírů. Duha je i v rozsáhlých sklenících vytápěných termální vodou. Duha je i nad Modrou lagunou, kde kontrastuje s mléčně modrou barvou jezera. Island při slunečném ránu nemá jen Duhové hory. Island je ráno celý duhový.
A to je na tom ostrovním ránu na polárním kruhu to krásné.
