Milých překvapení není nikdy dost. O tom, že na srazu v Rožnově jsme si jich užívali mírou vrchovatou, svědčí všechny články a fotografie publikované v předešlých dnech. Abych neopakovala, co již bylo napsáno, tak přidám nakonec jen fotografie (když už jsem je nafotila a opatřila popisky, tak si je nemusím nechat jen pro sebe, že?). Ale aspoň se pochlubím úsměvnou příhodou spojenou s jízdou na tento sraz.
V pátek časně zrána jsem byla připravena k odjezdu. Z balkonu jsem natěšeně vyhlížela známé auto, které dle dohody mělo být přistaveno na parkoviště pod naším panelákem. Jezdilo všechno možné, jen ten očekávaný vůz na obzoru nebyl. Po deseti minutách sledování provozu jsem na balkoně znejistěla. Usoudila jsem, že nejlépe bude, když se s kufříkem odeberu na smluvené parkoviště, tam vyčkám a případně teprve pak použiji telefon.
Prvním překvapením dne bylo, že očekávaná Maruška se svým synem Jirkou již stáli na chodníku na rohu protějšího domu. Udiveně jsem se zmohla na otázku: „Jak jste mi proklouzli? Já hlídala z balkonu, až pojedete, ale vaše auto jsem tedy asi propásla?“ „Ale kdepak, všechno je jinak, půjdeme pěšky,“ odvětila Maruš. Já na to nevěřícně: „na srandičky hned po ránu, to tě užije, viď?“ Ona pak koukla na Jirku a ten se pohotově přidal k matce: „Jo, pěšky, je to tak! Nebo tady někde snad vidíte naše auto?“ „To tedy nevidím. Stalo se snad něco?“ Krátké napětí vystřídala Jirkova odpověď. „Líbila by se Vám tady nějaká jiná značka, třeba támhle ten červený auťák?“ Co na to mám říct? „Hm, to je hodně dobrý.“ Stiskem dálkového ovládače mě oba přesvědčili, že právě toto pěkné, nově vyhlížející auto patří jim. Rozesmátí jsme nastoupili a mně se dostalo té cti být prvním cizím pasažérem na dálkové jízdě – to již bylo toho dne překvapení číslo dvě. Maruško a Jirko, děkuji.
Několik zastávek na dosud nepropátraných místech nám přineslo další milá překvapení. Byla to lahoda, nechat se pohodlně vézt, hezky si popovídat a přitom sledovat novinky na trase. Podrobnosti si nechám na někdy jindy.
Teď tedy ještě výběr z beskydských fotek. Šedesát je dost hodně na počet – ale tak nějak mi to k naší i60 pasuje. Budu ráda, když se podíváte. Pokud ale už by někdo z vás byl přesycen, tak je řešení možné – přepnout jinam.
Moje fotogalerie je především poděkováním všem účastníkům za pěkné chvíle a velký dík patří hlavně organizátorům akce Aničce a Vláďovi a také redakci, že nám umožňuje na tomto portále publikovat.
