Třesoucí se rukou nést jídlo na lžíci,
oběma rukama svírat si sklenici;
zvykat si na pády, na chůzi strnulou,
zažívat problémy i s vlastní obsluhou.
Zbavit se věcí, prodat byt,
odvahu udělat těžký krok mít.
Pár kousků oděvů jen s sebou vzít -
Parkinson rozhodl, že musí to být.
Snášet i bolest, co s časem se přidává,
jen dobré spaní je pro duši potrava.
Snažit se tajit, že paměť ji zrazuje,
že občas kamsi daleko odpluje.
Těšit se z návštěvy, jež občas zavítá,
své blízké na jedné ruce si spočítá.
Upnutá na dceru a svoji maminku,
neschopnost přátelství dostala do vínku.
S fotkami rodičů vzpomínat na mládí
a snad i na krásu, kterou dnes nevidí.
Lidé jí říkali "vždyť vy jste doslova -
určitě víte to - jak Hana Vítová".
Tajit svůj smutek a snad i obavy,
co osud jí ještě tu připraví.
V noci potají slzet do polštáře,
neukázat světu smáčené tváře.
Ač v prostředí hezkém, kde jsou fajn lidi,
a její trápení tak někdo vidí,
potichu o sílu prosit nebesa:
vždyť je to její poslední adresa.
