Jak už jsem několikrát naznačovala, píšu i pro děti. Vybrala jsem pro vás malou ukázku o mýdlové víle. Původně to byla jen jedna povídka, ale teď, když tu máme Matýska, žádá si další a další příběhy, tak je píšu na počkání a se zlou se potážu, když některý den příběh nestačím napsat. Naštěstí mi to Matěj usnadňuje, protože do těch příběhů vlastně píšu trochu o něm.
U dědy a babičky je sice fajn, ale přece jen začne být Hance smutno. Vzpomene si na Mýdlenku a běží do prádelny. Stojí tu o zeď opřené velké dřevěné necky, ty určitě děda vytáhne na dvorek a děti se v nich budou cachtat. Hanička napustí trochu vody do lavoru a vezme velikou kostku mýdla. Začne mydlit a mydlí a mydlí a kuk, už je tu víla Mýdlenka. „A jéje, Hanička je zase smutná, to musíme napravit. Máš nějaké přání?“
„Ne, Mýdlenko, nemám, jen se mi trošku stýská.“ „Haničko, co by tě rozveselilo? Proletíme se trošku nad vesničkou, co ty na to?“ Dívenka nadšeně souhlasí. Vtom nakoukne do prádelny Vašek. „Bráško, poletíš s námi?“ Víla se hůlkou dotkne bubliny, ta se zvětší, obě děti nastoupí do bubliny a letí. To je zase pokoukání. Bublina stoupá výš a výš. Domeček je najednou jak pro panenky, slepice jsou jen bílé a hnědé tečky, rybník je jak malá louže a všechno z výšky vypadá tak hezky. Tmavé lesy se střídají se žlutými poli a podél nich vede silnice, kde se pohybují miniautíčka. Na náměstí stojí stánek se zmrzlinou. „Nemáte chuť na zmrzku?“ Obě děti kývají: "Ale my nemáme penízky." Víla se zasměje: "To nechte na mně." Bublina se snese níž a Hanička s Vašíkem vystoupí. Mýdlenka máchne hůlkou. Paní zmrzlinářka natočí dvě veliké míchané a podává je dětem: „Ty se neplatí, musím vyčistit stroj!“ Děti se pustí do dobrůtky. Víla se nad nimi zatočí. „Zpět k babičce určitě dojdete, já se s vámi pro dnešek rozloučím.“ Než jí stačily zamávat, už byla bublina pryč. Děti jdou pomalu přes vesnici. Babička na zahradě sbírá prádlo. „Vy tuláci, už jsem měla strach, kde jste. Jděte do kuchyně, máte tam připravený chleba se sýrem.“
Děti se s chutí zakousnou do chleba. Křup! Hance vypadl další mléčný zub, aby uvolnil místo pro nový zoubek. Dívenka ho vezme a běží za babičkou: „Babičko, podívej!“ Vycení na babičku mezeru mezi zuby. Babička se směje: „Dědo, pojď Hanku vyfotit, pošleme mamince obrázek princezny Bezzubky. A zoubek dej pod polštář pro zoubkovou vílu.“
Ráno najde Hanička pod polštářem velkou čokoládu. Když jí vypadl první zub, vůbec povídačkám o nějaké víle nevěřila a tušila, že čokoládovou tyčinku dali pod polštář rodiče. Ale když existuje mýdlová víla, možná opravdu k bezzubým dětem lítá zoubková víla
