Narodila jsem se v Praze a do školy chodila na Letné. Na svou třídní učitelku vzpomínám dodnes. Byla milá, spravedlivě nás hodnotila a uměla mne i napomenout. Nejvíc si jí vážím za to, že s námi jela na školu v přírodě. Dokonce dvakrát: Ve čtvrté třídě do malé Úpy a v páté třídě na Liščí horu, také v Krkonoších.
Přidělala si tím spoustu práce: zamluvit horskou chatu, přemluvit dvě maminky, aby jely jako dozor s námi, odvézt naši třídu z Prahy do Krkonoš a tam nás čtyři týdny opatrovat ve dne v noci. Že to není samozřejmé, jsem viděla na mladším bratrovi. Jejich třída nejela za těch pět let nikam.
Dopoledne jsme se učili, odpoledne jsme chodili na dlouhé procházky. Když na procházky nebylo počasí, četli jsme si na pokračování. Dodnes se pamatuji na knihu Mauglí. A že jsem toho od té doby přečetla!
A také jsme zpívali. Paní učitelka hrála na housličky a zpívala s námi nejen při hudební výchově, ale i při tělocviku do pochodu. Na škole v přírodě nás naučila tolik českých i slovenských národních písní, že mám dodnes co zpívat. Kdybych si všechno pamatovala jako písničky, mohla bych sloužit jako výkonný počítač...
Když měla naše třída sraz po dvaceti letech, děkovala jsem naší paní učitelce za obě školy v přírodě. Ubezpečila mne, že to pro ni nebyla žádná velká oběť, že má hory ráda. Když se potkala s mými rodiči, ptala se, jak si v životě vedu a nechávala mne pozdravovat. To už jsem sama měla děti a znova ocenila její péči o naši třídu.
Přeji dnešním učitelům hodně sil a moudrosti v jejich povolání. Je moc důležité a věřím, že i náročné. Je jiná doba, jiné podmínky - ale naše děti pořád potřebují dobrý základ do života.
