Bolest duše aneb Nerozloučení
Uprostřed spěchu, práce,
nákupů, uklízení, praní
se mi stýská...
Dnes bez důvodu,
snad možná pro některé,
(kde je to zraněné místo na mém těle?)
projede mnou zcela
„lichý pocit“.
Nehodí se k práci, kterou dělám,
k prostředí, kde právě jsem,
ke společnosti, kterou mám.
Nehodí se k času, ke mně.
Nehodí se mi.
Nezván,
nevítán,
přichází často. Neohlášen.
Je krutý a bezohledný.
Je zrádný: nikdy se „nahlas“,
ani mým pohledem neprojeví.
Je vždycky sám
a já jsem neskutečně sama s ním.
Vím, že nikdy nikdo nevyjádří,
co to je „když bolí duše“.
Ale vím, že tohle mi zůstalo,
když ty jsi odešel.
Marně umírám touhou žít - jako dřív…
