Případ pro záhadology: Kde se vzala pomoc...

Můj příběh, který chci vyprávět, se odehrál již před řadou let. Byl však tak neobvyklý a záhadný, že si jej pamatuji i se všemi podrobnostmi, jako by se stal docela nedávno.

Tehdy jsme končili autoškolu a na závěr jsme se rozhodli uspořádat malou oslavu v jedné místní restauraci. Byl takřka začátek léta s letním počasím, do prázdnin zbývaly snad jen dva týdny.

Oslava probíhala asi tak, jak bylo obvyklé ve větší skupině lidí, kteří byli spíš kolegové než přátelé - přípitek, občerstvení, vyprávění novopečených řidičů, hudba, tanec. Rozcházeli jsme se v pozdních hodinách. Náš instruktor odvezl autem kolegyně, keré bydlely mimo Týn, pro některou přijel manžel, někteří měli cestu stejným směrem.

Já jsem odmítla nabídku doprovodu svého "tanečníka" - nebyl mi příliš sympatický a nechtěla jsem mu dát příležitost pokoušet se o nějaký bližší kontakt. Domů jsem tedy musela jít přes město sama. Z náměstí ulicí k mostu, přejít na druhý břeh řeky, pak rovně přes křižovatku a ještě pěkný kousek cesty opuštěnými ulicemi se starší zástavbou.

V těch pozdních hodinách bylo město osvětleno velmi málo, ale i tak jsem uviděla, že se v křižovatce objevil voják. Snad šel do kasáren od nočního vlaku? Ale ten přece přijel už dávno. Popošel přímo ke mně a zeptal se, kolik je hodin. Zmocnil se mě nepříjemný pocit, a tak jsem jen velmi neochotně odpověděla: "Bude za deset minut jedna". A odcházela jsem dál svým směrem. Po několika metrech jsem přímo cítila, že mne sleduje. Letmý pohled dozadu mé obavy potvrdil. Na ulici nikdo jiný nebyl, ani jediné okno nesvítilo. Přidala jsem do kroku, on však také. Domů zbývalo aspoň 300 metrů. Kdyby mě napadl, volání o pomoc by asi nikdo v takovou dobu neslyšel. A pokusit se utéct? V dlouhé sukni a botách na podpatku by to nebyl zřejmě zdařilý pokus.

Znovu jsem se trochu otočila.... Za mnou, ve vzdálenosti snad 5 metrů, stál pes - veliká černá doga - a  pár metrů za psem voják. Náhle mě napadlo, že musím psa přimět k tomu, aby šel se mnou. "Arno, pojď!", použila jsem první jméno, které mě napadlo, a pes poslechl. A tak ušla tato nepochopitelná trojice většinu zbývající cesty k chalupě.  Ještě několikrát jsem se ohlédla a psa oslovila.

Zbývalo posledních 50 metrů. Tam ale končila osvětlená cesta..... V chalupě tma, maminka byla v té době již dlouhodobě v nemocnici, jen naše fenka Lesana spala snad někde v kůlně. Už jsem se neohlédla, trochu jsem si chytla sukni a s veškerými silami jsem vyrazila k brance. Jak jsem otevírala a už ke mně přiběhla Lesana, podívala jsem se směrem k silnici, kde svítila poslední lampa... Po psu i po vojákovi ani památky. Zabouchla jsem branku a spolu s Lesanou vběhla do chalupy a zamkla všechny dveře. Pro jistotu jsem ani nerozsvítila.

A pes? V Týně v té době nikdo černou dogu ani podobného velkého psa neměl. A celou záhadnou cestu městem rozhodně v mé představě nevyvolala jedna malá sklenička vína na začátku našeho večírku.