Vzala jsem ze stolu módní katalog a uviděla na titulní straně TOP model. Svetr na zapínání vzadu, ne na jeden, ale na šest ozdobných knoflíků, nad jejichž designem módní návrhář strávil určitě několik vzrušených tvůrčích chvil. Na tom by nebylo nic mimořádného, pokud by nenásledovala dávno zapomenutá vzpomínka na spolužačku, se kterou jsem čtyři roky seděla v jedné lavici v době studií na průmyslové škole chemické, a neuplynulo mezi tím padesát sedm let.
Jednou přišla Miluška do školy „nadčasově“ oblečená. Měla svetřík kapsami a zapínáním otočený dozadu, na rozdíl od prezentace téhož modelu před týdnem. Všimla jsem si toho při hodině chemie a přednášku pana profesora si zpříjemnila psaním rýmovačky. Text jsem dávno zapomněla, ale díky výborné paměti přítelkyně jej mohu zveřejnit.
Děs mě jímá, co to as,
úžasem mi drhne hlas.
Svetr vzadu kapsy má,
to as žena Marťana.
Oči vpředu, kapsy vzadu,
co to děláš pro parádu?
Vím, že trpíš na novoty,
však neobrať si taky boty.
Další rýmovačka vznikla na počest objektu její platonické lásky z doby víkendových návštěv babičky. Zamilovala se do dlouhána.
Když bylo Tě u tance vidět
na kravatu jeho hledět,
tu myšlenka Tě napadla,
nešacuje letadla?
Co na tom, že velký je,
jen když hezky tancuje
a není pravdy za máku,
že visíš jak na věšáku.
Ostatní moje postpubertální literární pokusy zůstaly v minulosti. Život občas nabízí situace, nad nimiž nejdříve nevěřícně zakroutíme hlavou, abychom se jim v zápětí zasmáli.
Příspěvkem jsem chtěla sdílet vzpomínku na bezstarostná studentská léta spolu s přáním, aby ve čtenáři vyvolal někde hluboko uložený střípek jeho vlastních příjemných vzpomínek.
