My senioři jsme borci. A to v každém seniorském věku. Po padesátce jsme si vůbec nepřipustili, že je nám půl století, v šedesáti jsme vzali život útokem. Konečně máme čas na své koníčky, na kulturu a také na sport. A proč se v sedmdesáti krotit, když nám to tak pěkně prospívá. A v osmdesáti? To si leccos dopřáváme už čistě ze zvyku.
Cyklistika, to je naše priorita.Náš kraj je zrovna lautr rovina, kola zde máme všichni, někteří dokonce dvě, protože se děti nemohly na ty staré plečky dívat, tak nám zakoupily kola nová, s přehazovačkou, brzdami na řídítkách a všelijakými držáky a upevňovátky, včetně drátěného košíku zasazeného před řídítky. Na co? Přece na nákup, nosič není dávno v módě. A kde by starší seniorka vozila své dva pejsky, musí na ně vidět. Je odvážná, protože si to šine po rušné silnici. Jede zvolna, drží se u chodníku, aby nepřekážela řidičům aut. Jenže ouha! Zavadila pedálem o obrubník, pejskové se prý vrtěli, a neštěstí bylo hotové. Sanita byla na místě brzy, krvavou louži spláchla prodavačka z obchodu.
Ano, jezdíme ve městě pomalu. I ta paní seniorka, která jela kolem školy. Nespěchala, jen si na poslední chvíli všimla, že je před ní kanálová mříž. Asi chtěla udělat myšku a objet ji, jenže ta myška byla spíš pořádná krysa, která seniorku vynesla velkým obloukem do jízdní dráhy. Skřípot brzd zastavil na náměstíčku život. A nepoučíme se a nepoučíme!
Jako pan Jaroslav. Bylo mu osmdesát. Kdysi sportovec, na kole jezdil vždy a všude. Tedy i po té osmdesátce dojížděl do jídelny na kole. Pomalu se blížil k hotelovému schodišti, pekelně se soustředil a zastavil tak, že mohl dát nohu rovnou na schod. Pak kolo naklonil, přendal i tu druhou nohu a byl spokojen. Právě tak odjížděl. Bez schodu to už nezvládl. Všichni jsme se mu z dálky vyhýbali, aby neměl důvod zastavit. Měl štěstí, schody měl i u domu, kde bydlel. Ale kdyby byl býval věděl, jak špatně se hojí starcům zlomeniny...
Stojím na autobusové zastávce a sleduji osobu, která se rychle blíží na kole ke křižovatce. Kulicha staženého do obočí, kabát až na paty, na rukou palčáky. Má rozum, je zima, mrzne. Přibrzdí, zase šlápne do pedálů a vydá se do křižovatky, ale musí dát přednost, proto seskočí z kola. Nezabodne to na místě, nejde to, bolí ji klouby a setrvačností ještě popoběhne. Nedivila se, když ji řidič, který to strhnul vpravo, nazval ušlechtilým užitečným skotem. Ona, seniorka, spěchala k lékaři. Ten ji snad poučil, že chůzí se člověk zahřeje.
Na chodníku je přece jen bezpečněji než na cyklostezce. Tam se pohybuje kdekdo. Kolaři, senioři se zdravotními chodítky, děti na skateboardech, inline bruslaři i nepozorní chodci. To musí mít člověk postřeh a rychlou reakci. Senior, takový ohleduplný pán, aby neublížil, to napral do lampy. Probral se až v nemocnici.
I já jsem seniorka a notně využívám bicykl. Jsme v rovině, ale vyjet na můstek přes řeku, to dá fušku, je do kopce a ještě esovitě zatočený. Když se dobře rozjedu, vyšlapu ho. Ale běda, když je něco v cestě a nemohu tomu dát patřičný " švunk." Míjím mladíka s velkým bílým psem. Šlapu co to dá, ale před vrcholem to musím vzdát. Chci sestoupit z kola, ale ono to nejde. Nohavice mi vězí v držáku na pumpičku. Pokládám se na bok i s kolem. Ovej, ouvej, odnesl to loket. Mladík mě zvedl, pes mu pomáhal a já jsem si v duchu dávala jména toho ušlechtilého užitečného skotu.
Vážení kolegové, senioři. Ruku na srdce, nepřeceňujeme se někdy? Známe dobře své pohybové možnosti? Dokážeme si uvědomit svůj věk a vážit si ho? Tak... ruku na srdce, já už ji tam mám.
