Každý člově má a ctí určité priority, tedy přednosti. Rodiny mají své priority, školy, různé organizace, sdružení... a jasno v prioritách by měly mít hlavně různé řídící orgány. Dopravit občana na místo určení dle JÍZDNÍHO ŘÁDU, v Česku rozhodně prioritou není.
Na velikonoční svátky jsem odjížděla ze svého bydliště v polabských lázních do západních Čech. Jela jsem v sobotu, abych se vyhnula pátečnímu mumraji, plným autobusům, nervozitě cestujících. Vyjela jsem s velkým předstihem, abych nemusela s těžkým kufrem napěchovaným dárky pro kupu příbuzných spěchat, prostě mám ráda pohodu. Autobus přijel do výchozí stanice už s mírným zpožděním a řidič na výtku cestujících odpověděl, že ho zdrželi motorkáři. "Tak na to teď dupni, ať nám neujede v Praze přípoj!" Zakřičel jeden pán na celý autobus. Městem jsme jeli krokem a nabrali další minuty zpoždění. Motorkáři měli totiž sraz, náměstí jich bylo plné, a protože neměli kam zaparkovat, trvalo to, než se na pokyn policie ze silnice někam pohnuli. V autobusu houstla nervozita.
Konečně byla silnice volná a řidič, zdálo se mi, na to skutečně dupnul. Na prvním kruhovém objezdu přišla katastrofa. Proti nám od Prahy jela dlouhatánská šňůra motorek, jely pomalu, ukázněně, motory jim bublaly, někdo zarámusil, jak zbytečně zatůroval.Všude policie a ta dala našemu autobusu stopku. Prostě kruhák byl ze všech stran uzavřený, protože prioritou byl průjezd motorek. Jejich spanilá jízda cestující rozhodně nenadchla a i já jsem začala být nervózní. Kolem mne totiž lidé zoufale telefonovali: "Nestihnu vlak, nestihnu autobus, ať Anička čeká, na ten vlak jízdenka neplatí, musíš pro mne přijet..." O paní, která jela do Mariánských Lázní, se pokoušely mdloby.
Do Prahy jsme přijeli s 35ti minutovým zpožděním. Moje představa pohodových svátků se rozplynula a stala se ze mne dračice. Zoufalou paní jsem postavila před sebe k předním dveřím ještě za jízdy, sundala jí kufr na chodník a pádila do metra s černým svědomím, že jsem jí víc nepomohla. Dvoje jezdící schody jsem vyfuněla o polovinu času dříve, než dojely. Koridorem jsem běžela, co to dalo, a pevné schody vyběhla s kufrem na jeden zátah. Můj bojový pohled z dálky sledoval nástupiště, kde stál autobus. Běžela jsem v nejkratší možné jízdní dráze, kufr za mnou poskakoval po kostkách, já mávala a dávala najevo, že jedu také.
Kam jedu, jsem nebyla schopná vůbec říci, měla jsem stažené hrdlo, vyschlo v ústech a udělalo se mi slabo. Byl to sportovní výkon, na který už dávno nejsem stavěná. "Proč jste si nekoupila jízdenku v kase?", ptal se řidič. "U mne je to o polovinu dražší." Mávla jsem jen rukou, zaplatila o 64,-Kč navíc a jela jsem. Měla jsem dvě starosti, jak dojede seniorka do M. L. a zda se z mého propoceného svetru neline nepříjemný odér.
Na stanoviště na státní silnici jsme přijeli včas. Pomalu jsem došla na zastávku vlaku v polích u lesa a těšíla se na tu krásnou cestu motoráčkem, který kopíruje tok řeky Střely, divokou necivilizovanou přírodou kolem kopce Vladař a konečně jsem cítila sváteční pohodu až do cíle své cesty.
PS: Ve středu jsem navštívila Městskou policii a povídala si tam o prioritách a proč nedali přednost autobusu s jízdním řádem před výletníky na motorkách, vždyť pravý pruh silnice byl volný. Chudáci za nic nemohou, byl to befel z krajského ředitelství...kde jsou jim asi priority cizí, a tak si musím zapamatovat: Když vyjedou na jaře motorkáři na výlet, ztrácí jízdní řády platnost.
