Je krátce po půl osmé. Vycházím z domu. Je polojasno, vane mírný vánek. Vpravo od našeho domu se shromažďují děti před školou, vlevo vedou rodiče do školky své malé caparty. V naší jednosměrné části ulice nejede žádné auto v protisměru. Křižovatku u školy střeží sympatický policista. V zahradě školky radostně cvrlikají ptáčci. Okolí popelnic a kontejnerů je uklizené.
Směřuji doleva k hlavní ulici na tramvaj. Na přechodu mi ukázněný řidič auta dává přednost. Tramvaj přijíždí včas. Je poloprázdná. Cestující poklidně sedí, zahloubaní do svých myšlenek. Tramvaj pomalu přejíždí přes Libeňský most, který se pod její tíhou ani nezachvěje. Vystupuji na Palmovce a vcházím do metra. Jezdící schody jsou v provozu. Usměvavá kamelotka nabízí zdarma deník Metro. Cestující spořádaně čekají na nástupišti. Nikdo se s nikým nepere, nikdo nepadá do kolejiště. Vystupuji na stanici Vysočanská. Po jedoucích schodech stoupám, protože mi v cestě nepřekáží žádný spoluobčan, stojící proti předpisům v jejich levé části.
Mířím k Rokytce. Na pěšinkách po jejích obou březích venčí nepracující důchodci a důchodkyně své roztomilé pejsky. V čisté říčce se cachtá kachní rodinka. Přicházím k domu, kde bydlí můj přítel. Jsem u cíle.
Nuda, co?
