Blíží se 21. srpen. Další kulaté výročí naší republiky. Výročí nešťastné, které kdyby nebylo, kdo ví, jak by bylo?
Tehdy mi bylo dvanáct let. Bála jsem se války jako všichni náctiletí. Možná jsme my děti v tu chvíli i zmoudřely, protože dospělí zvážněli. Sice maskovali strach, ale zapomněli, že jsme často přítomny u jejich vážných debat plných obav nejen o osud republiky, ale o osud všech obecně.
Moje tehdejší bydliště Žamberk se stalo epicentrem migrace Sovětských vojsk. Ze severu „ruská“ kasárna v Rokytnici v OH (15 km), ze severovýchodu v Klášterci nad Orlicí (10 km) a z jihozápadu Vysoké Mýto (30 km). Každotýdenní stěhování divizí, praporů, rot a kdoví čeho mezi těmito kasárny, bylo vždy přes naše malé město. Náklaďáky, obrněné vozy, tanky… Na každé křižovatce regulovčík. Zpětně vidím vystrašené kluky, jen o málo starší než já. Ale tehdy jsme měly jako děti před sebou zlosyny, kteří omezovali naše práva a svobody. Byli v zemi, která jim nepatřila a roztahovali se tu. Nešetřily jsme je. Jejich samopalů jsme se naivně nebály. Vyplazovaly jsme jazyky, dělaly dlouhé nosy, plivaly před nimi a ač ještě slabí ruštináři, nadávky nám šly dobře. Někdy ty hromotlucké vojenské kolony projížděly často po dlažebních kostkách, až se třásly základy našeho zámku. Jindy však ti ozbrojení navigátoři na křižovatkách nečinně stáli třeba tři dny bez jídla a pití. A my děti na ně stále nemilosrdně útočily. „Proč jste tady, proč nás nenecháte?“ Odpověď byla jednoduchá. „My jsme vás přijeli osvobodit“. Jedno jsme měli společné. My nechápaly, oni nechápali. Ale my měly poblíž rodiče. Ochranu, která nám dávala naději, že jednou bude líp. A ten náctiletý mladík měl jen svoji křižovatku, samopal a neosobní kavalec v cizí zemi. A tak jednou ten vyděšený kluk, pod tlakem samoty, nepochopení a odloučení od těch, které jemu mohli dát pocit bezpečí, vzal svůj samopal a v Klášterci nad Orlicí zastřelil celou místní rodinu. Obrovská tragédie.
Sověti neublížili jen nám, ale i svým vlastním lidem, kteří ve jménu cílené propagandy nás přišli „osvobodit“.
Celkem si okupace Československa do konce roku 1968 vyžádala 108 mrtvých, zhruba 500 těžce a stovky lehce zraněných. Na níže uvedeném odkazu najdete oběti této tragické okupace pouze do konce roku 1968.
https://www.ustrcr.cz/uvod/srpen-1968/obeti-okupace/
Záznamy o dalších ztracených životech v souvislosti s invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa jsem nedohledala.Takových tragických úmrtí bylo mnoho a všechna byla zbytečná.
