Hledala jsem po rozvodu nový vztah. Cítila jsem se sice dost vyčerpaná, prožitými peripetiemi v problematickém manželství, ale ještě ve svých 41 letech dost mladá na to, abych dala na radu mojí mámy: "Věnuj se dětem, vykašli se na chlapy, dojdeš klidu..."
Možná jsem jí měla v ledačems více naslouchat - vyvarovala bych se mnoha zklamání - ale na druhé straně byly i světlé dny, týdny, měsíce i roky, kdy jsem si říkala: "Ano to je asi ten pravý, všechno dál bude OK".
Bohužel, nějak mi proteklo mezi prsty nenávratných 18 let a na konci bilance s poznáním, že žena se po rozvodu ocitá naprosto bezbranná na "druhé straně" pomyslné zdi, která se nazývá manželství. Ztrácí přátele, které měla jako vdaná mezi manželskými páry, ztrácí iluze o tom, že lehce zvládne všechno sama, neboť jak napotvoru se v domě či bytě, začne všechno kazit, stávkovat, téměř kde co vyžaduje zvýšené platby na údržbu domu nebo bytu , shánět, doprošovat se řemeslníků, zajišťovat to či ono, až jde hlava kolem.
První, kdo ponejvíce projeví zájem o "seznámení se" jsou obvykle ženáči. Vyskytují se v seznamkách, slibují, žadoní, lákají, ale má to jeden háček: bez narušení jejich současného stavu. Jsou finančně zajištění - ale pozor: také kontrolovaní svými manželkami, takže milenka se může ocitnout na druhé koleji, kde se stává věčnou čekankou, až bude mít na ni ženáč čas.
Další v řadě adeptů na seznámení jsem měla "tu čest" pomáhat zkrachovalým rozvedeným mužům - vypomoci finančně, nasytit, obléknout, pomoci jim postavit se znovu do života a ve finále očesaná o peníze, iluze i naděje zkonstatovat: tak a znovu jsem sama. Jistě, nebyla jen chyba na jejich straně, ale jak se říká: "člověk se učí novým věcem, které ještě neprožil, většinou cestou pokus - omyl = výsledek nejistý."
A tak jsem slevila z představ (mimo jiné) o vnější kráse mužského protějšku. Život mne naučil, že za krásou těla se může schovávat nadupané ego, přezíravost, úskočnost, lijánovist, snaha partnerku využít (pokud se nechá) - a když začne stávkovat, tak ji prostě vyměnit za jinou. Pár let ztracených iluzí...
Další sorta: skrytí alkoholici. Jejich oblíbenou větou je: "... no, moc nepiju, ale to víš, pivo si dám..." Jedno, dvě, pět, venku a posléze i doma? Plus nějaká zazděná štamprle = hádky, výčitky (však jsem ti nic nezatajil - věděla jsi, do čeho jdeš, nech mě žít a nevšímej si mne). Tak tudy cesta rovněž nevedla nikam.
Tak proč jsem vlastně dnes konečně šťastná? Proto, že jsem našla muže, se kterým se mohu radovat z každého spolu prožitého dne. Muže, který mne dokáže rozesmát alespoň jednou za den, muže, kterému není zatěžko mi pomoci ve společné péči o dům i zahradu, muže, který mne představil své rodině a nebrání se navštívit moje děti a dokáže se radovat se mnou nad pokroky rostoucích vnoučat, vyrazí se mnou za kulturou, nelže, není negativistický co do náhledu na společnost, ve které musíme žít, nedělá ze sebe hogo-fogo...je prostě přirozený a naladěný na stejnou vlnu, jako já.
Známe svoje vzájemné bolesti i malé neřesti a toužíme se oba dožít ve zdraví ještě mnoha společných dnů. Záměrně zde neříkám - "let", neboť je nám šedesát a nikdo z nás nemůže vědět, který den může být tím posledním.
Život je zkrátka ŽIVOT a proč jej neprožít den co den a naplno!
