Mám příběh, který si v srdci nosím od dětských let, kdy jsem prvně měla radost z vánočního dárku. Byly jsme tři sestry, a tak na dárky moc peněz maminka neměla. Když mi bylo 10 let, tak jsem pod stromečkem měla balíček a věřila, že nyní to bude určitě kniha.
Víte, u nás doma jsem byla jediná dychtivá čtenářka. Abych mohla hodně číst, tak jsem chodila do knihovny, protože se doma za knihy neutrácelo. Byla jsem prostřední děvče, a tak jsem musela dost doma pomáhat, neboť mladší byla malá a starší se pořád jen učila, neboť chtěla mít pořád samé jedničky. Na čtení jsem si vždy musela najít čas, a tak se i stávalo, že jsem si četla večer pod peřinou.
No, ale vraťme se k nadělování dárků. Když se po večeři začaly rozdávat dárky, tak jsem se ani pod stromeček moc nehnala, protože jsem tam vždy měla nějaké rukavice nebo čepici. Tak jsem počkala, až si sestry balíčky otevřely, a já sáhla po posledním, co tam zůstal. Věřte nebo ne, ale byla tam kniha a na obálce byl krásný, hrdý kůň.
Byla jsem tak šťastná, hned jsem si chtěla číst, ale taťka hudroval, že jsou to vyhozené peníze, že si můžu knížku půjčit v knihovně. Maminka se na mě usmála a řekla ,"já věděla, že budeš mít radost". Opravdu jsem měla radost a knihu jsem opatrovala jako poklad. Byl to příběh o koni, kterého chtěli utratit, ale přesto byl nakonec zachráněn a dožil u jedné dívky, která se o něj starala. Byly to moje nejhezčí vánoce.
