Po ukončení základní školy jsem nastoupil do učiliště na obor letecký mechanik. Týden jsme měli praxi, týden školu, kterou jsme měli společnou s jinými dělnickými profesemi, zedníky, tesaři, instalatéry a dalšími. Odborné předměty jsme měli podle profesí, společně jsme měli ale všichni ruštinu. Učila nás mladá hezká ruštinářka. Psal se rok 1967 a blížilo se výročí Velké Říjnové Socialistické Revoluce. Soudružka učitelka vyvěsila na nástěnkách soutěž. Kdo na toto téma napíše báseň nebo povídku a zvítězí, dostane nějakou cenu.
V té době se mi velmi líbila milostná poezie. Rozhodl jsem se soutěže také účastnit, ale protože se mi učitelka líbila a v tu dobu jsem byl současně čerstvě zamilovaný, poslal jsem báseň, která s VŘSR neměla nic společné.
Čekal jsem, jaká bude odezva. Už ten název POLIBEK musel učitelku pošimrat na srdíčku .
P o l i b e k
V očích tvých já viděl led a chlad
mrazivý, studený a já pohledem ho chtěl roztát.
Pohledem, za nímž stála něha duše, srdce plné lásky,
čekající až roztaje .
A roztál.
Já viděl tam tvá ústa
malá, podobná růži, jež rozkvétá,
ale taky smutná.
Jako by plakala tvýma očima.
Zatím co oči moje
podobaly se slunci, které na svých paprscích přináší
lásku, teplo, radost a smích.
Neboť
i ta růže se zasmála, oči se smějí také.
Ještě průsvitné perly klouzaly ti po tvářích,
ta poslední známka tvého smutku
mizela v nekonečnosti, jako když taje sníh.
Dvě blankytně modrá jezera se smála,
smála ses na mě vyplakanýma očima
a já byl rád, že žár z očích mých led v tvých roztál.
Sklonil se nad ně, přiložil svá ústa k voňavé růži
chtíc vysát její sladkou šťávu.
Ucítil med i slanost moří,
to jak tál ten led.
Slyšel bouřit krev a rychlý tep
tvého srdce, jak bušilo s mým .
Vítr si hrál s tvými vlasy,
jemnými hladkými, takové mají jen rusalky.
Projevovaly mi tvé díky
hladily mou tvář.
Od soudružky učitelky jsem za básničku k VŘSR obdržel 3.cenu a od mé milé velkou pusu.
To všechno se odehrálo před více než padesáti lety a velice rád na to vzpomínám.
